25 Cdo 590/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 590/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2020 Spisová značka:25 Cdo 590/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.590.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 11 obč. zák. § 13 obč. zák. § 23 odst. 4 písm. b) předpisu č. 20/1966Sb. § 78 předpisu č. 292/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 1. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 590/2020-333 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Marií Hoffovou, advokátkou se sídlem Nad Rokoskou 33/1319, Praha 8, proti žalované: P. l. B., IČO XY, se sídlem XY, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 8, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 114/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. 3 Co 130/2018-311, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 3 Co 130/2018-311, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. 34 C 114/2009-287, v odvoláním napadeném výroku I, jímž bylo žalované uloženo zaslat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku doporučený dopis s písemnou omluvou následujícího znění: „Vážená paní K, omlouváme se Vám tímto za nesprávný postup našich zaměstnanců při rozhodování o Vašem umístění do ústavní péče v XY dne 23. 3. 2000, neboť ve Vašem případě nebyly k tomuto postupu splněny všechny zákonné podmínky a k Vašemu umístění nemělo tudíž dojít. M. H., ředitel XY“, a v závislém výroku III o nákladech řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě na ochranu osobnosti, do níž mělo být zasaženo převzetím a umístěním žalobkyně do ústavu zdravotní péče, aniž by byly splněny podmínky § 23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon o péči o zdraví lidu“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se žalobkyně dne 23. 3. 2000 dostavila do budovy Ministerstva zdravotnictví, domáhala se projednání a sepsání zápisu o jejím umístění do XY v roce 1998, posléze odmítla vrátit pracovníkům ministerstva kartu, umožňující vstup do úřadu a odmítla úřad opustit. Přivolanou záchrannou službou byla převezena do XY a zde převzata do ústavní péče. Dne 29. 3. 2000 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením č. j. L 193/2000-16, že převzetí žalobkyně do ústavu zdravotnické péče dne 23. 3. 2000 nebylo v souladu se zákonnými důvody, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně před přijetím, při přijetí a při následné hospitalizaci někoho jiného nebo sebe samu ohrožovala, někomu vyhrožovala nebo někoho fyzicky napadala či poškozovala. Z ústavní péče pak byla žalobkyně propuštěna dne 30. 3. 2000. Odvolací soud věc posoudil podle § 11 a § 13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), a uzavřel, že nedobrovolným a nedůvodným převzetím žalobkyně do ústavní zdravotnické péče došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv, k jehož odčinění je žalovaná povinna poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, jež se jeví daným okolnostem přiměřenou. Výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na přiznání zadostiučinění v penězích (50.000 Kč) pro promlčení uplatněného práva nebyl odvoláním napaden. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny. Dovolacímu soudu předkládá otázku, zda satisfakční účel neplní již sám výrok rozhodnutí soudu o tom, že převzetí do ústavní zdravotnické péče nebylo v souladu se zákonnými důvody, a pokud nikoli, pak zda důvodem pro úspěšnou žalobu o ochranu osobnosti může být jen zjevný exces (porušení zákona) na straně zdravotnického ústavu, zda lze vést paralelu mezi nezákonnou detencí a nezákonnou vazbou, a pokud ano, zda je namístě přiznat zadostiučinění i za nezákonnou detenci založenou na takovém chování dotčené osoby, které vedlo zdravotníky i laiky k obavám z bezprostředního ohrožení dotčené osoby i jejího okolí. Dále žádá dovolací soud o vyjádření k otázce, zda stanovení zadostiučinění v penězích se má odvíjet od částek přiznávaných jako náhrady za nezákonnou vazbu. Dovolatelka poukázala na okolnost, že v mnoha případech je pro laiky, kteří přivolají některou ze složek záchranného systému, pro jejich pracovníky, a to i pro zdravotníky záchranné služby v mnohdy vypjatých a naléhavých situacích obtížné s jistotou posoudit míru zdravotního postižení osoby, jež má být převzata do ústavní péče. Lékař přijímající pacienta je odkázán na informace těch, kteří pacienta k převzetí dopraví, pacient obvykle nespolupracuje, bývá rozrušen. Proto by při převzetí do ústavní zdravotnické péče neměla být vyžadována absolutní jistota o tom, že pacient je skutečně sobě či okolí reálně nebezpečný. Dovolatelka vyjádřila obavu, že bude-li ústavům ukládáno poskytovat zadostiučinění za zásahy do osobnostních práv pacientů, budou se obávat přebírat pacienty do ústavní péče, s negativními dopady pro jednotlivé pacienty i pro společnost. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné pro posouzení otázky, zda rozhodnutí soudu o nezákonnosti převzetí pacienta do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu je dostačujícím zadostiučiněním za zásah do jeho osobnostních práv. Dovolání není důvodné. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Podle § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí. Předpokladem odpovědnosti za porušení osobnostních práv podle § 13 obč. zák. je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být dána příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, v nichž nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1525/2004). Zásah do osobnostních práv je povolen jen za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozpo