25 Cdo 600/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 600/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 4. 2025 Spisová značka:25 Cdo 600/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.600.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 2910 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:13. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 600/2024-527 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Letiště Příbram s.r.o., IČO 27421821, se sídlem Skalka 39, 261 01 Drásov, zastoupená JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Komenského náměstí 289, Příbram, proti žalované: I. M., zastoupená Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, o náhradu škody ve výši 351.570,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 190/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 25 Co 174/2023-497, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 25 Co 174/2023-497, se zrušuje věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 5 C 190/2022-394, výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 351.570,17 Kč s příslušenstvím, co do částky 148.716 Kč žalobu zamítl výrokem II a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně provozuje soukromé letiště mj. i na pozemcích patřících matce žalované, která po předchozích neúspěšných soudních sporech o odstranění věcného břemene ve prospěch žalobkyně přistoupila k demolici části vzletové dráhy za pomoci stavební techniky. Za toto jednání byla odsouzena v trestním řízení, v němž bylo rozhodnuto i o náhradě škody spočívající v nákladech na obnovení vzletové dráhy, se zbytkem nároku byla žalobkyně odkázána do civilního řízení. V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve věci poškození vzletové a přistávací dráhy v částce 148.716 Kč a náhradu za platby vlastníkům dotčených pozemků za zřízená věcná břemena, která však v rozhodném období nemohla plně využívat pro letištní účely, ve výši 351.570,17 Kč. Okolnosti vybourání letištní dráhy, navazujícího trestního řízení a civilních sporů o věcná břemena byla v řízení nesporná, stejně jako výše vyplacených náhrad za věcná břemena. V části nákladů právního zastoupení soud žalobu zamítl, neboť v jednotlivých řízeních bylo o náhradě nákladů pravomocně rozhodnuto a tato rozhodnutí nelze přezkoumávat či měnit v tomto řízení. K náhradě za věcná břemena okresní soud uzavřel, že žalobkyně pro protiprávní jednání žalované nemohla provozovat letiště v tom rozsahu, v jakém má oprávnění, a žalovaná neučinila nic pro obnovení původního stavu. Všechny předpoklady odpovědnosti za majetkovou škodu měl tedy soud za splněné. 2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 25 Co 174/2023–497, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel přitom ze skutkových zjištění okresního soudu, která v odvolacím řízení nedoznala změn. Zopakoval, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání, za něž byla odsouzena v trestním řízení, čímž jsou soudy vázány, a že žalobkyně za věcná břemena zřízená v souvislosti s provozem předmětného letiště platí vlastníkům dotčených pozemků pravidelnou náhradu. Tyto platby však podle názoru odvolacího soudu nejsou škodou, byť by bylo prokázáno, že žalobkyně nemohla v rozhodném období předmětné letiště užívat vůbec či ho mohla užívat jen omezeně. Tyto platby by totiž musela žalobkyně vynakládat, i kdyby k trestné činnosti žalované nedošlo. Uvedené platby nemají samy o sobě s protiprávním jednáním žalované žádnou souvislost. Souvislost s protiprávním jednáním by mohly mít částky, o které žalobkyně přišla, protože byl provoz letiště omezen či znemožněn, tedy ušlý zisk, avšak takto svůj nárok žalobkyně nekoncipovala. Jelikož absentuje jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), a to konkrétně příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem uvedené „škody“, odvolací soud se nezabýval dalšími námitkami žalované a změnil výrok rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, kterou však výslovně neformuluje. Poukazuje na specifičnosti provozování soukromého letiště a považuje za nepřiléhavé srovnání jí provozovaného letiště s mezinárodním letištěm Praha. V důsledku jednání žalované došlo ke zkrácení letové dráhy o 380 m a provozovatel letištní dráhy nikdy neví, kdo a v jakém rozsahu bude jeho letiště využívat, tedy nelze provést žádné srovnání a vyčíslit ušlý zisk. Dovolatelka odkazuje na ustanovení § 2952 o. z. a na komentářový výklad zabývající se vymezením skutečné škody a ušlého zisku. Vynaložil-li poškozený určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí. Dovolatelka je přesvědčena, že je dána příčinná souvislost mezi škodní událostí (protiprávním jednáním žalované) a újmou, která byla dovolatelce způsobena zaplacením náhrad za věcné břemeno. Dále dovolatelka uvádí, že v jejím případě není možné určit ušlý zisk a že se v případě zaplacených poplatků za věcná břemena jedná o skutečnou škodu, která jí vznikla v důsledku zkrácení vzletové a přistávací dráhy, kterou tak nebylo možné plnohodnotně využívat. Dovolatelka dovozuje, že předmětné pozemky užívat nemohla, a proto jí vznikly zbytečně náklady, které představují skutečnou škodu. Závěrem dovolatelka uvádí, že odvolací soud měl vycházet z judikatury dovolacího soudu, a tedy nějaká rozhodnutí Nejvyššího soudu citovat. Dovolatelka rovněž zpochybnila rozhodnutí o nákladech řízení jako nemravné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Námitky dovolatelky zpochybňují závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a poplatky placenými z věcných břemen, to je však podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu otázkou skutkových zjištění, nikoli právního posouzení. Dovolání proto považuje za nedůvodné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), zabýval se proto nejprve jeho přípustností. 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Má-li pak být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. 8. Polemika dovolatelky s úvahou, zda mohla uplatňovat nárok na náhradu ušlého zisku, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na této úvaze, zmíněné jen mimochodem (obiter dictum), rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Potvrzující výrok odvolacího soudu je totiž založen na tom, co žalobkyně uplatnila, nikoli na tom, co uplatnit mohla, ale neuplatnila. 9. Ačkoli v dovolání konkrétní otázka dovolacím soudem dosud neřešená není výslovně formulována, lze z obsahu dovolání dovodit, že dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, zda zaplacení náhrady za výkon oprávnění z věcného břemene k pozemkům, na nichž se zčásti nachází letištní dráha