25 Cdo 611/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 611/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2025 Spisová značka:25 Cdo 611/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.611.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nemajetková újma (o. z.) Nutná obrana Dotčené předpisy:§ 2905 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 611/2025-219 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce: J. H., zastoupený Mgr. Janem Borošem, advokátem se sídlem Sokolská třída 936/21, 702 00 Ostrava, proti žalovanému: Z. L., zastoupený JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., se sídlem Sokolská třída 1331/31, 702 00 Ostrava, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 335/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2024, č. j. 71 Co 305/2023-172, takto: I. Dovolání do výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2024, č. j. 71 Co 305/2023-172, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 7. 2023, č. j. 57 C 335/2020-146, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 4 500 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ve sporu o náhradu za bolest (1 500 000 Kč) a za ztížení společenského uplatnění (3 000 000 Kč) vyšel ze zjištění, že dne 22. 11. 2017 ve večerních hodinách přišel žalobce s manželkou projednat otázku dlužného nájemného za manželi H. do kuchyně v přízemí jejich rodinného domu v Ostravě-XY, kde se nacházel i žalovaný. Všichni přítomní v průběhu návštěvy požili značné množství alkoholu, žalobce s manželkou poté z kuchyně odešli do jimi užívaného bytu v patře domu, kde mezi nimi propukla hádka. Zhruba po 15 minutách se žalobce do kuchyně H. vrátil, rozrazil dveře a žalovaného chytil za krk tak, že po nárazu do židle či jiného předmětu utrpěl podlitiny na krku, zádech a hlavě. Žalobce poté uchopil opěradlo židle, zvedl ji do úrovně své hlavy a v tu chvíli na jiné židli sedící žalovaný vytáhl z vnitřní náprsní kapsy bundy svou legálně drženou pistoli značky Taurus PT 22, caliber 22, jedenkrát na žalobce vystřelil a zasáhl jej do břicha. Žalovaný poté ihned přivolal prostřednictvím centra tísňového volání rychlou záchrannou službu. Trestní řízení vedené proti žalovanému skončilo odložením věci podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), z důvodu naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval § 2905 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že i podmínky občanskoprávní nutné obrany byly v tomto případě naplněny. Byl to právě žalobce, který se po odchodu z přízemní části domu užívaného manželi H. bez jejich pozvání a svolení vrátil, započal konflikt a zaútočil na žalovaného, v té době sedícího na židli. Žalobce byl tedy osobou, která zvolila místo, čas a způsob útoku. Pokud se žalovaný bránil jedním výstřelem ze své legálně držené zbraně, jednal v nutné obraně, kterou odvracel útok na svou osobu. Hrozila mu totiž reálná a závažná újma na zdraví, neboť útok stojícího žalobce proti sedícímu žalovanému byl veden pomocí židle o hmotnosti 7,5 kg, která mohla při zasažení hlavy způsobit vznik poranění obličeje, lebky, očí nebo i mozku (tj. hrozila velmi závažná újma na zdraví nebo v případě shody nepříznivých okolností i smrt). Obrana žalovaného nebyla zcela zjevně nepřiměřená, neboť musel čelit útoku žalobce se židlí jako zbraní; žalovaný byl jako sedící v nevýhodné pozici v porovnání se stojícím žalobcem, z konfliktu nemohl odejít (neměl na to čas) a vystřelil pouze jednou (je tedy zřejmé, že zbraň použil pouze k zastavení a odvrácení útoku). Po obránci nelze v takové situaci spravedlivě požadovat, aby se snažil strefit do konkrétních částí těla útočníka (např. dolní končetiny), kde by hrozily méně závažné následky. Na celkové právní hodnocení věci nemá podle soudu prvního stupně vliv, zda konfliktu předcházela slovní výměna či dehonestující poznámka na manželku žalobce a zda žalovaný před použitím zbraně žalobce varoval. 2. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 71 Co 305/2024-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že hypotéza § 2905 o. z. byla naplněna. Podle odvolacího soudu je pro posouzení věci podstatné, že to byl právě žalobce, kdo rozlícený vnikl do obydlí manželů H. a na tam přítomného žalovaného zaútočil. Žalobce sám uvedl, že byl rozezlený a že k výstřelu došlo po předchozí slovní i fyzické rozepři s žalovaným. Ten popsal konflikt tak, že se postavil žalobci, který jej uchopil za krk, odstrčil zpět na židli a přitom jej zranil v oblasti lopatky. Poté se žalobce s židlí napřáhl směrem k žalovanému z blízkosti asi 1 m a žalovaný v domnění, že jej žalobce uhodí, na něho vystřelil (tomuto popisu děje odpovídalo i zranění žalovaného zjištěné téměř bezprostředně po útoku). Tyto okolnosti (včetně vědomosti žalovaného o problematické povaze žalobce, který v minulosti fyzicky napadl i pana H.) jsou podle odvolacího soudu podstatné pro dokreslení celé situace, která vygradovala nápřahem žalobce se zvednutou masivní židlí o váze 7,5 kg směrem k žalovanému, který seděl a neměl úniku. Pokud by byl útok židlí dokonán, byl by způsobilý přivodit nepoměrně závažnější poranění – tříštivé zlomeniny skeletu obličeje a lebky se zhmožděním mozku, krvácením do dutiny lební, postižením zraku apod. Žalovaný byl zaskočen a rozrušen vzniklou situací, neboť místo, čas i způsob útoku volil výhradně žalobce, který se nečekaně do místnosti vrátil. Legálně drženou zbraň použil ke své obraně pouze jednou a snažil se mířit do boku žalobce. Bezprostředně po výstřelu pak přivolal záchrannou službu a policii, se kterou dále spolupracoval. Lze tedy uzavřít, že žalovaný mínil zastavit útok žalobce, a nikoliv způsobit mu větší zranění, než které odvracel ve vztahu ke své osobě. Hypotéza nutné obrany ve smyslu § 2905 o. z. tedy byla naplněna, přičemž žádný exces ve smyslu věty druhé tohoto ustanovení nebyl zjištěn. Navíc lze dovodit, že žalovaný rozrušen a zaskočen útokem žalobce jednal v omluvitelném vzrušení mysli (§ 2907 o. z.). Odpovědnost žalovaného za újmu způsobenou žalobci tedy není dána. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení, zda je za daných skutkových okolností možné aplikovat ustanovení o nutné obraně, a za dosud neřešenou otázku považuje, „zda v konkrétních poměrech projednávané věci obstojí úvaha o použitelnosti institutu nutné obrany, jakožto okolnosti vylučující povinnost k náhradě újmy“. Namítá, že skutečnost, že by mezi žalobcem a žalovaným došlo před samotným incidentem k fyzickému konfliktu, není podložena relevantními důkazy, a jedná se tak pouze o spekulaci nižších soudů. Ty nezohlednily celý průběh konfliktu včetně jeho počátku. Poté, co se žalobce vrátil do bytu H., jej žalovaný častoval dehonestujícími poznámkami na adresu jeho manželky. Byl to tedy žalovaný, kdo eskaloval emoční stav žalobce, provokoval tím útok žalobce a vytvořil tedy podmínky, které žalovaného vedly k závěru o potřebě se proti žalobci bránit, byť ten chtěl zvednutou židlí pouze žalovanému pohrozit, a nikoliv mu ublížit. Žalobce se proto domnívá, že institut nutné obrany, včetně jejích limitů (výkladu hlediska “zcela zjevně nepřiměřená”) nemůže být posuzován stejně v právu trestním jako v právu civilním; skutečnost, že jednání, kterého se žalovaný dopustil, není jednáním trestným, jej nemůže zbavovat odpovědnosti za újmu vzniklou žalobci. Žalobce má dále za to, že se soudy ve svých rozhodnutích vůbec nezabývaly tím, zda měl žalovaný možnost použít zbraň jiným, méně nebezpečným způsobem, kterým by došlo pouze k minimálnímu zranění (pokud by žalovaný nejdříve vystřelil ze zbraně varovně či žalobce zasáhl do oblasti nohou, mohlo by to svědčit o tvrzeném obranném záměru žalovaného). Údajné slovní upozornění žalovaného na to, že má zbraň či že bude střílet v podstatě ve chvíli, kdy tak již činí, je naprosto nezpůsobilým varováním. Žalobce nesouhlasí též s tím, jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a navrhl, aby dovolací sou