25 Cdo 625/2001 — Nejvyšší soud

25 Cdo 625/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 9. 2002 Spisová značka:25 Cdo 625/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.625.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 625/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. R. proti žalovanému F. n. m. ČR, o 26.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 261/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 27 Co 498/2000-100, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že žalovaný F. n. m. ČR a Česká republika –Ministerstvo financí ČR v rozporu s restitučními předpisy vydali v roce 1992 nemovitý majetek restituentce, která nebyla oprávněnou osobou, čímž způsobili žalobci škodu ve výši 26.000.000,- Kč, neboť on platně nenabyl tuto nemovitost a tak nemohl dosáhnout výtěžku z jejího prodeje. K nesprávnému úřednímu postupu podle žalobce došlo uzavřením dohody o vydání věci a i dalším jednáním žalovaného, který žalobce jako pozdějšího kupujícího předmětných nemovitostí neinformoval o právních vadách kupované věci. Tento postup je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. i zákona č. 82/1998 Sb. Škoda žalobci sice vznikla dnem, kdy ztratil faktickou možnost disponovat s nemovitostí, ale vzniká i nadále tím, že žalobce s ní nemůže disponovat. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 31. 1. 2000, č. j. 6 C 261/98-47, žalobu proti žalovanému F. n. m. ČR na zaplacení částky 26.000.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobu proti další žalované České republice – Ministerstvu financí ČR vyloučil k samostatnému projednání. V řízení bylo zjištěno, že žalobce koupil dne 28. 12. 1995 nemovitosti v obci N. od společnosti N., spol. s r. o., na níž byly nemovitosti převedeny kupní smlouvou ze dne 21. 10. 1994 od společnosti I. S., spol. s r. o. Tento subjekt nemovitosti získal na základě kupní smlouvy ze dne 29. 3. 1993 od O. B. a J. Z., kterým je žalovaný v rámci restituce vydal dohodou o vydání a převodu majetku uzavřenou dne 1. 10. 1992 do podílového spoluvlastnictví. Rozsudkem Obvodního soudu Praha – východ ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 6 C 309/95, bylo určeno, že tato dohoda je v části týkající se spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí J. Z. neplatná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný není ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. ani zákona č. 82/1998 Sb. pasivně legitimován, a není ani státní či společenskou organizací, na kterou plnění úkolů státního orgánu přešlo, ale právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku, které byl zákonem č. 171/1991 Sb. svěřen majetek státu k nakládání a hospodaření. Žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nemůže být proto vedena proti žalovanému F. n. m. ČR. K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, č. j. 27 Co 498/2000-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve výroku o vyloučení žaloby proti České republice – Ministerstvu financí ČR k samostatnému projednání zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve sporu o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. F. n. m. není státním orgánem ani neplní jeho úkoly, a proto v jeho jednání nelze spatřovat nesprávný úřední postup, který přichází v úvahu pouze u subjektů při výkonu státní moci. S ohledem na datum uzavření smlouvy o vydání majetku J. Z. odvolací soud věc posuzoval z hlediska zákona č. 58/1969 Sb. Návrhu žalobce na připuštění dovolání k otázce, zda F. n. m. ČR je osobou odpovědnou za škodu ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 82/1997 Sb. nevyhověl, neboť nejde o otázku zásadního právního významu. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky pasivní legitimace žalovaného, resp. otázky postavení žalovaného v režimu zákonů upravujících odpovědnost za nesprávný úřední postup. Namítá, že žalovaný při uzavírání smlouvy o vydání majetku realizoval úkol státního orgánu (Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci), neboť mu to bylo uloženo Českou republikou, která prostřednictvím vlády schválila privatizační projekt. Privatizační rozhodnutí je rozhodnutím, kterým stát nakládá s jeho vlastním majetkem. Žalovaný se stal jakousi „účelovou právnickou osobou“, která v tomto případě plnila úkoly státu, a choval se tedy jako podřízený orgán vlády ČR. Výklad, který se ustálil v judikatuře, že F. n. m. je chápán jako samostatná právnická osoba, považuje dovolatel za chybný. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci mělo ve své působnosti i věci související s řízením F. n. m. ČR, a pokud mu uložilo, aby jednal, jednal tak v rámci úředního postupu. Dovolatel rovněž nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno. Zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní bylo proto třeba posoudit ve vztahu k otázc