25 Cdo 669/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 669/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2025 Spisová značka:25 Cdo 669/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.669.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 04.08.2025I.ÚS 2275/25 Kateřina Ronovská Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 669/2024-764 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. S., zastoupený opatrovnicí M. K., právně zastoupený JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 322/26, 140 00 Praha 4, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 00 Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, o 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 329/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 29 Co 254/2023-711, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč, a to bolestného 1 214 000 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 7 786 000 Kč, která mu měla vzniknout tím, že vězeňští lékaři postupovali non lege artis, neboť mu nebyl podáván, popřípadě mu bylo odmítnuto podání léku na ředění krve Warfarin, v důsledku čehož opakovaně prodělal cévní mozkovou příhodu (dále jen „CMP“). Dále požadoval náhradu za duševní útrapy (strach o život, obava z další CMP, závislost na lékařích žalované a nemožnost změnit lékaře) ve výši 300 000 Kč a 700 000 Kč za zásah do osobnostních práv, který měl spočívat v chování lékařů k němu, v tom, že byl jimi ponižován, jeho potíže zlehčovány a neměl možnost zvolit si způsob léčby. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 29 Co 254/2023-711, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2023, č. j. 19 C 329/2015-630, kterým tento soud žalobu zamítl a žalované ani státu nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok I), současně žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud vyšel ze zjištění, že žalobci byla v roce 2000 provedena náhrada aortální chlopně, byl mu následně předepisován lék Warfarin a byl poučen o nutnosti jej užívat. Jeho přístup k medikaci byl i přes poučení lékařů značně lehkovážný [zdravotnické zařízení opakovaně opouštěl na revers, neužíval Warfarin řádně – to vše s následnými zdravotními obtížemi, odmítal hospitalizaci k nastavení účinné hladiny INR (jedna z hodnot při laboratorním vyšetření srážlivosti krve) a prozatímní heparinizaci]. V období od 7. 3. 2002 do 14. 4. 2004, od 16. 8. 2004 do 23. 8. 2006 a od 27. 7. 2007 do 31. 3. 2013 byl žalobce ve výkonu vazby či trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác. V roce 2002 byl shledán schopným chápat smysl a význam trestního řízení se závěrem, že má průměrný intelekt. Po dobu vazby nebo výkonu trestu mu byly lékaři Vězeňské služby poskytovány zdravotní služby, přičemž se jako pacient jevil spíše negativně, jednal v afektu, lékaře urážel, byl agresivní, nespolupracoval a nerespektoval rady. Warfarin mu, byl do března 2005 těmito lékaři pravidelně předepisován kromě doby eskorty (16. 10. 2002 - 19. 10. 2002) a období asi jednoho měsíce, před 17. 2. 2004, kdy mu byl předepsán nedostačující Anopyrin. Dne 19. 3. 2005 utrpěl žalobce CMP, jež byla způsobena s největší pravděpodobností nedostatečným užíváním Warfarinu pro komplikovanou administraci a kontrolování účinnosti léku tohoto typu a pro horší spolupráci žalobce, nikoliv proto, že by lék nebyl žalobci vůbec podáván nebo předepisován. V důsledku této CMP utrpěl žalobce ochrnutí pravé poloviny těla, poruchu řeči a porozumění a centrální lézi lícního nervu vpravo. Jeho zdravotní stav se ustálil k 31. 3. 2009, kdy původní postižení (až na intelektuální oblast) pominulo. Na základě znaleckého zkoumání odvolací soud uzavřel, že k žádné další CMP již nedošlo. Léčení bylo ovlivněno tím, že žalobce trpí smíšenou poruchou osobnosti. Nebylo prokázáno, že by byl lékaři ponižován nebo šikanován. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2007, č. j. 50 Nc 1018/2006-36, byl žalobce zbaven způsobilosti k právním úkonům (pro duševní poruchu, středně těžkou demenci cévního původu a smíšenou poruchu osobnosti), usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 50 P 93/2007, mu byl podle § 192 odst. 1 o. s. ř. ustanoven opatrovník - Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci, který měl povinnost jednat jménem žalobce a spravovat jeho majetek, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2013, č. j. 50 P 93/2007-127, mu byl podle § 29 odst. 1 o. s. ř. ustanoven opatrovníkem JUDr. Pavel Šprynar. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 12. 2015, č. j. 50 P 93/2007-361, byl žalobce omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý činit žádná právní jednání s výjimkou nakládání s finanční částkou nepřesahující 5 000 Kč a majetkem v této hodnotě a samostatného právního jednání v běžných záležitostech každodenního života a opatrovníkem bylo jmenováno Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 10. 3. Právně odvolací soud věc posoudil podle § 420 odst. 1 a § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, § 18 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, a §16 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. S odkazem na judikaturu soud dovodil, že žalobci nebyla žalovanou upřena zdravotní péče, naopak byl vyšetřován při hlášení jakýchkoliv potíží, jeho léčení bylo ovlivněno tím, že vyvolával konflikty s lékaři, nespolupracoval a nerespektoval rady. Žalobce svou léčbu komplikoval tím, že Warfarin dlouhodobě (i před svým uvězněním) neužíval. Umístění žalobce do výkonu trestu (vazby) jej nezbavovalo odpovědnosti, aby léky, které mu byly předepisovány, řádně užíval, neboť nešlo o ústavní léčbu, kdy je pacient pod neustálým dohledem lékařů. Lékaři žalované mu Warfarin předepisovali, opakovaně jej na nutnost jeho užívání upozorňovali a poučovali jej, přičemž již další kroky nečinili (včetně alternativního způsobu léčby). Formu poučení a záznam o něm shledal soud dostatečnou, neboť nešlo o žádný invazivní lékařský zákrok, ale jen o připomenutí již v minulosti na svobodě poučenému pacientovi, že musí užívat předepsaný lék. Rozhodnutí o užívání léku tak bylo zcela na svobodné vůli žalobce včetně odpovědnosti za následky neužívání. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že nedostatečná warfarinace způsobená krátkými úseky pochybení Vězeňské služby nezpůsobila CMP a neshledal tak příčinnou souvislost mezi pochybením žalované a vznikem CMP dne 19. 3. 2005. Uzavřel, že žalobce si poškození zdraví způsobil svým lehkovážným přístupem k léčbě výlučně sám, proto jeho nárok na bolestné a náhradu ZSU není dán. Důvodným neshledal ani jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy spočívající ve strachu z další ataky CMP, závislosti na vězeňských lékařích a nemožnosti změnit lékaře. Měl-li žalobce skutečně strach z CMP, nic mu nebránilo užívat léky, které jí měly zabránit. Rovněž nemožnost zvolit si jiného lékaře a závislost na lékařích Vězeňské služby si žalobce způsobil sám svou trestnou činností, za niž byl umístěn do výkonu trestu (vazby), a nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalované. Nedošlo ani k zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť nebylo prokázáno, že by byl lékaři ponižován nebo šikanován; odezva lékařů odpovídala chování žalobce vůči nim. Podmínky pro postup podle § 3079 odst. 2 o. z. odvolací soud neshledal, neboť v okolnostech případu nelze shledat mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že všechny uplatněné nároky jsou promlčeny. Dvouletá subjektivní promlčecí doba počala v případě bolestného běžet od 2. 10. 2007, kdy byl jeho stav z hlediska bolesti již ustálen a byl mu ustanoven opatrovník, a u nároku na náhradu ZSU pak tato doba počala běžet od ustálení jeho zdravotního stavu dne 31. 3. 2009. Tříletou promlčecí lhůtu na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv odvíjel soud rovněž od okamžiku ustanovení opatrovníka, neboť je vázána k újmě, ke které mělo dojít v souvislosti