25 Cdo 720/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 720/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 1. 2021 Spisová značka:25 Cdo 720/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.720.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 11 obč. zák. § 13 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 3. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1002/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 720/2020-313 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) H. V., narozená dne XY, b) M. M., narozený dne XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti žalované: EMPRESA MEDIA, a. s., IČO 26418011, se sídlem Mikuleckého 1309/4, Praha 4, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 28/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 3 Co 124/2018-250, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 32 C 28/2013-200, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali omluvy ve specifikovaném znění, uložil žalované, aby každému ze žalobců zaplatila 100.000 Kč, ohledně dalších 200.000 Kč každému z žalobců žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v prosinci 2012 vyšel v časopisu XY, jehož vydavatelem je žalovaná, článek nazvaný “XY”, který pojednával o trestním stíhání syna žalobce b) a o trestním stíhání samotného žalobce b), které v minulosti proběhlo. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že text navrhované omluvy je ve vztahu k žalobkyni a) nepřiléhavý, pasáže v něm obsažené jsou vytržené z kontextu a omluva je celkově příliš obecná. Obdobným způsobem posoudil text omluvy i ve vztahu k žalobci b), nadto výtka trestního stíhání použitím slov “Deset natvrdo” se vztahuje k jeho synovi, nikoliv přímo k žalobci b). Avšak vzhledem k tomu, že informace týkající se žalobce b) mají pouze negativní povahu a jsou spojovány se jménem žalobkyně a), informace jsou částečně neověřené a žalovaná se ani nesnažila seznámit se stanoviskem žalobců, bylo namístě přiznat peněžitou náhradu, která kromě satisfakční bude plnit i účel preventivně sankční. Vrchní soud v Praze k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 3 Co 124/2018-250, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se i co do částky 100.000 Kč přiznané každému ze žalobců zamítá, ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu nebyly překročeny meze věcné kritiky, neboť článek vychází z pravdivých informací a vyvozuje z nich odpovídající hodnotící úsudky. Hodnotící soudy byly dostatečně konkrétní a kritika přiměřená co do obsahu i formy, rodinné vazby mezi žalobci a synem žalobce b) nebyly zdůrazňovány nepřiměřeným způsobem. Jednání žalované proto nebylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobců a je třeba upřednostnit právo na svobodu projevu před osobnostními právy stěžovatelů. Rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. shledávají v tom, že odvolací soud se při řešení několika otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. uvedené otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Jedná se o otázky, 1) zda měl odvolací soud v rámci dokazování opakovat vedle důkazů předmětným článkem také důkaz listinami, které prokazovaly nepravdivost a neověřenost podkladů, na nichž je článek vystavěn, 2) zda došlo k porušení osobnostních práv u obviněného syna žalobce b) v souvislosti s uveřejněním jeho osobních údajů a podoby v samotném počátku trestního stíhání, včetně rodinných vazeb na žalobce a) a b) a v důsledku toho k porušení osobnostních práv žalobců, 3) zda nedošlo u žalobce b) k nepřípustné výčitce trestního stíhání, 4) zda lze namítat porušení presumpce neviny u třetích osob (syna žalobce b) s tím, že toto porušení má za následek zásah do osobnostních práv žalobců, 5) zda způsob, jakým bylo informováno o aktuálním trestním řízení, zejména pak zveřejnění plné totožnosti jednoho z obviněných a opakování a zdůrazňování rodinných vazeb se žalobci, byl legální a požívá právní ochrany, 6) zda vyjma soudem určených tvrzení je zbývající obsah předmětného článku složen pouze z hodnotících soudů. Konečně dovolatelé poukazují na nesprávnost výroků o náhradě nákladů řízení, neboť při správném postupu odvolacího soudu měli ve sporu uspět a mít tak plný úspěch ve věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení se závazným právním názorem o opodstatněnosti jejich nároků, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil mu věc k řádnému provedení dokazování. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je podle § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacího důvodu v dovolání – tzv. kvalitativní vázanost dovoláním, mohl se i z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zabývat jen otázkami, které žalobci vymezili v dovolání. Argumentace k otázce ad 1) směřuje k závěru, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně pravdivosti a podloženosti údajů uvedených na adresu žalobce b) a jeho syna v předmětném časopiseckém článku. Takové námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Namítají-li dovolatelé, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejich názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatňují tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Kritizovaný postup odvolacího soudu při zjištění skutkového stavu věci pak představuje námitku vady řízení, k níž může (je-li opodstatněná) dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. K otázkám ad 2) až 5) lze uvést, že odvolací soud v obecné rovině postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je svoboda projevu jedním z nejdůležitějších institutů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek jejího pokroku a plné realizace každého jedince. Podle čl. 10 odstavce 2 Evropské úmluvy o lidských právech se vztahuje nejen na “informace” nebo “myšlenky”, které jsou přijímány příznivě nebo považovány za neútočné nebo neutrální, ale vztahuje se i na to, co je útočné, šokující nebo rušivé. Takové jsou požadavky plurality, tolerance a volnomyšlenkářství, bez nichž není “demokratické společnosti”. Tato svoboda má své výjimky, které však musí být přesně vymezeny a jakýkoli požadavek na omezení musí být přesvědčivý (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Handyside v. Spojené království ze dne 7. 12. 1976, Lingens v. Rakousko ze dne 8. 7. 1986, Morice v. Francie ze dne 25. 4. 2015 a další). Na druhé straně nesmí tisk překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných osob (rozsudek von Hannover v. Německo II. ze dne 7. 2. 2012). Do těchto práv jiných osob může být zasaženo i tím, že tisk nedostatečným způsobem respektuje presumpci neviny, která se neuplatní pouze ve vztahu orgánů veřejné moci a osoby, proti které je trestní řízeno vedeno, ale uplatní se rovněž i ve vzta