25 Cdo 728/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 728/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2008 Spisová značka:25 Cdo 728/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.728.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 420a předpisu č. 40/1964Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 728/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: L. Č. r., s. p., proti žalované: E. G., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 543.727,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 95/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2006, č. j. 27 Co 305/2006-264, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č. j. 21 C 95/2005-185, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 543.727,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná při své činnosti produkuje látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (oxid siřičitý a sloučeniny dusíku) a v důsledku působení těchto emisí vznikla v roce 2002 škoda na lesních porostech na území ČR z předčasného smýcení lesního porostu, ze snížení přírůstu lesního porostu, ze snížení produkce a kvality lesního porostu a škoda z mimořádných opatření v celkové výši 85.469.854,- Kč, přičemž žalovaná se na této škodě podílela 4145,64 tunami oxidu siřičitého a 2685,232 tunami oxidu dusíku představující 1% z celkové škody. Při určení výše škody stanovené metodikou G. matematického modelu vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku RNDr. Pa. H. a revizního znaleckého posudku Dr. Ing. R. N. Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle ustanovení § 420a odst. 1, 3 obč. zák. Žalovaná při své provozní činnosti produkuje emise poškozující lesní porosty a tato činnost je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Podle soudu byly dostatečně prokázány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, žalovaná se své odpovědnosti nezprostila, neboť neprokázala, že by škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu nebo vlastním jednáním poškozeného. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, č. j. 27 Co 305/2006-264, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost se podle něj žalované nepodařilo vyvrátit ani po doplnění znaleckého dokazování v odvolacím řízení, a dovodil, že soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu opřel své úvahy o znalecké posudky užívající metodu G. matematického modelu a správně dospěl k závěru o odpovědnosti žalované za škodu podle § 420a obč. zák. Uvedl, že žalovaná emituje do ovzduší při své provozní činnosti látky toxicky působící na lesní porosty a že v roce 2002 takto vypustila 4145,64 tun oxidu siřičitého a 2685,232 tun oxidu dusíku, čemuž odpovídá i uplatněná výše škody zjištěná ze dvou znaleckých posudků, které považuje odvolací soud za dostačující pro prokázání výše škody. Žalované se pak ani po doplnění znaleckého dokazování nepodařilo prokázat liberační důvod, tj. že uvedená škoda vznikla jako důsledek okolností nemající původ v povaze jejího provozu, resp. že je výhradně důsledkem nesprávného způsobu hospodaření žalobce. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí „má zásadní význam pro ustálení judikatury soudů v ČR“ - dovolací soud se totiž dosud nezabýval „zásadní otázkou, zda povolené vypouštění emisí v množství pod stanovenými emisními limity může vůbec zakládat odpovědnost žalované za škodu dle § 420a obč. zák.“. Namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně (v první instanci měl rozhodovat soud krajský), avšak odvolací soud nápravu nezjednal, že jeho rozhodnutí vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, když soudy obou stupňů nepřihlédly k některým důkazům a skutkovým tvrzením žalované (především ke znaleckým posudkům společnosti P.-T. a. s. č. 570/2005 ze dne 31. 10. 2005 a č. 397/2005 ze dne 10. 7. 2003 a k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, č. j. 48 Cm 205/2002-74), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 420a obč. zák. Žalovaná tvrdí, že žalobce záměrně a dlouhodobě směšuje základní principy institutu náhrady škody s institutem placení poplatků za znečišťování ovzduší podle § 19 zákona č. 86/2002 Sb. (resp. § 17 zákona č. 309/1991 Sb.), jejichž výše je přímo úměrná množství emisí vypouštěných jednotlivými producenty a které žalovaná řádně platila a platí; proto je nelogické, aby ze stejného titulu hradila uplatněnou škodu. Žalovaná při své provozní činnosti postupuje vždy v souladu se zákony č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), a č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), a s ohledem na její ekologický provoz (díky značným investicím do nových technologií) není pochyb o tom, že ani při vynaložení maximálně možného úsilí, jaké lze po ní spravedlivě požadovat, nemůže vypouštění emisí zcela eliminovat, pokud má pokračovat v provozu. Naplňuje tím liberační důvod ve smyslu ustanovení § 420a odst. 3 obč. zák., a neměla by tak být znevýhodňována oproti subjektům, které ekologická opatření nezavádějí. Tvrdí, že žalobce neprokázal vznik škody a její výši (výpočet učiněný v nalézacím řízení je neobjektivní, nepřesný a věcně nesprávný) ani příčinnou souvislost, neboť znalecký posudek RNDr. P. H. i revizní posudek Dr. Ing. R. N., který navíc plně vychází z dat poskytnutých žalobcem, jsou pouhým obecně koncipovaným posouzením rozsahu škod na lesích, a že mezi informacemi vyplývajícími z revizního posudku i výslechu revizního znalce a závěry, které prezentoval (žalovaná z nich cituje), jsou příkré rozpory, se kterými se odvolací soud nevypořádal. Rovněž příčinná souvislost mezi činností žalované a uplatněnou škodu nebyla v řízení prokázána, neboť na rozdíl od minulosti nelze zhoršování stavu lesních porostů bez dalšího a zjednodušeně přičítat právě a pouze působení imisí produkovaných velkými průmyslovými komplexy, neboť existuje mnoho dalších - ve svém souhrnu podstatnějších - příčin zhoršování stavu lesních porostů (klimatické podmínky, nesprávný způsob hospodaření žalobce atd.). Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o ř