25 Cdo 755/2015 — Nejvyšší soud

25 Cdo 755/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2017 Spisová značka:25 Cdo 755/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.755.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 415 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 755/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) A. V., b) A. V., c) A. V. a d) A. V., všech zastoupených JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, proti žalované V. H., zastoupené JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení 830.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 98/2013, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2014, č. j. 21 Co 317/2014-112, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2014, č. j. 21 Co 317/2014-112, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 C 98/2013-79, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 C 98/2013-79, zamítl žalobu o zaplacení 240.000,- Kč žalobci a), 240.000,- Kč žalobkyni b), 175.000,- Kč žalobkyni c) a 175.000,- Kč žalobkyni d), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci a) a b) si se žalovanou domluvili několikadenní hlídání svých dětí A. [žalobkyně c)] a A., které mělo proběhnout na chalupě žalované v T., ale nakonec obě děti zůstaly v domě žalované v J. nad O., kde v tu dobu pobýval na návštěvě i syn žalované R. L.Ten 13. 6. 2012 po předchozí slovní rozepři nejdříve fyzicky napadl svou matku, udeřil ji do hlavy, kopal do ní a smýkal s ní po zemi a poté, co se dokázala vymanit a odvést nezletilou A. do bezpečí, několika ranami dřevěnou tyčí do hlavy usmrtil pětiletého A. Spouštěčem násilí byla přítomnost dětí v domě a jednání matky, která narušila jeho soukromí, protože však jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v době činu zcela vymizelé, bylo trestní stíhání zastaveno. R. L., kterému bylo v době útoku 42 let, trpí hebefrenní schizofrenií s postpsychotickým defektem osobnosti, což žalobcům nebylo známo, ve svém okolí byl vnímán jen jako podivínská osoba. Pro svou duševní poruchu byl opakovaně hospitalizován, pravidla léčby nedodržoval, často, zejména pod vlivem alkoholu, byl agresivní, ničil věci a demoloval své obydlí a jednou fyzicky napadl i členy rodiny. Žalovaná mnohokrát konzultovala své obavy z nebezpečnosti svého syna pro okolí s psychiatry, žádný výstup z toho však nevzešel. Soud dospěl k závěru, že žalovaná ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. neporušila právní povinnost generální prevence podle § 415 obč. zák. a za škodu usmrcením není odpovědná, protože nemohla předpokládat, že její syn by byl schopen zabít dítě. Daný incident byl zcela nepochopitelný a nečekaný pro běžného člověka, který nemá hlubší pochopení podstaty schizofrenie jakožto nemoci, která se projevuje impulzivním a náhlým jednáním bez zjevné příčiny. Jednalo se o shodu okolností, v níž nelze shledat právní odpovědnost za mimořádně tragický následek. Na rozdíl od případů, kdy dospělý nechá dítě pohybovat se v nebezpečném prostředí kolem silnice, železnice či otevřené jímky a kdy běžná lidská představivost vnímá hrozící nebezpečí, šlo v dané věci o situaci, v níž si žalovaná nemohla představit, že její syn je schopen usmrtit dítě, a nemohla si tak být vědoma takového nebezpečí. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 21 Co 317/2014-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně provedl řádné a úplné dokazování a že jeho skutkové i právní závěry jsou správné. Aby bylo možno usuzovat na porušení právní povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák., musely by v daném případě existovat konkrétní okolnosti, které by vyžadovaly provedení určitých opatření k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví. Toto ustanovení ale neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody; takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti, kterou z principu generální prevence vyvodit nelze. U R. L. se sice projevovala agresivita, ale převážně jen vůči věcem, nebylo prokázáno, že by někdy napadl malé dítě, žalovaná proto neměla z čeho poznat hrozbu takového útoku. Ani odborní lékaři ji na tuto možnost neupozornili a neshledali také důvod pro jeho umístění ve zdravotnickém zařízení. Nelze tak u ní shledat zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti, protože i při vědomí všech okolností zdravotního stavu svého syna a jeho projevů nemohla vědět a předvídat, že k takovému útoku dojde. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují na základě § 237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud při řešení otázky aplikace ustanovení § 415 obč. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Lze jistě souhlasit s tím, že nelze nikomu ukládat povinnost předvídat každý (jakýkoli) v budoucnu možný vznik škody, v daném případě však žalovaná napadení a smrt svěřené osoby předvídat mohla a měla. Již dříve projevovala obavu o vlastní zdraví i o zdraví ostatních členů rodiny, byla seznámena s tím, že její syn je postižen vážnou a nevyléčitelnou duševní poruchou a měla přímou a opakovanou zkušenost s násilnými projevy v jeho chování. Atak jeho choroby pro ni proto nemůže být nijak výjimečnou a překvapivou skutečností, aby s ní nemohla předem počítat. Při styku s takovou osobou je zapotřebí vykázat zvýšenou míru opatrnosti, ještě vyšší stupeň pozornosti je navíc nutné vyžadovat v případě svěření nezletilých dětí do péče. Sama přítomnost R. L. vytvářela pro malé děti nebezpečné prostředí, čehož si žalovaná měla být vědoma, obzvláště když nemocného znala nejdůvěrněji. V takovém případě a za takových okolností nebezpečí předvídat měla a mohla, svou povinnost generální prevence tak porušila. Vzhledem k tomu dovolatelé navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť výklad ustanovení § 415 obč. zák. o tzv. generální prevenci nebyl v daných skutkových souvislostech dovolacím soudem dosud řešen. Dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Zákonný požadavek tzv. generální prevence, jehož nedodržení představuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., stanoví každému povinnost zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Je totiž povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu. Toto ustanovení předpokládá běžnou míru opatrnosti odpovídající obvyklým poměrům v dané konkrétní situaci, nikoliv však již bezbřehou povinnost předvídat a předcházet veškerým v budoucnu možným škodám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007, publikovaný pod C 8356 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to – za splnění dalších předpokladů – občanskoprávn