25 Cdo 756/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 756/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2020 Spisová značka:25 Cdo 756/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.756.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Neplatnost smlouvy Dotčené předpisy:§ 42 obč. zák. § 441 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:28. 2. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 756/2020 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: SVATÝ KŘÍŽ, s.r.o., se sídlem Ondříčkova 915/10, Karlovy Vary, IČO 64834760, zastoupená JUDr. Evou Benešovou, LL. M., advokátkou se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti žalovanému: A. A., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem Chebská 80/52, Karlovy Vary, o zaplacení 3.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 404/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2019, č. j. 64 Co 439/2015-280, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2019, č. j. 64 Co 439/2015-280, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, č. j. 10 C 404/2013-98, zamítl žalobu o zaplacení 3.800.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu ušlého zisku vycházel ze zjištění, že účastníci dne 8. 4. 2004 uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě žalovaného za účelem provozování hostinských, ubytovacích, masérských, rekondičních a regeneračních služeb žalobkyní, která se současně zavázala provést na svůj náklad v najatých prostorách rozsáhlou rekonstrukci. Tu realizovala v letech 2006 až 2009 a přibližně ve stejné době rekonstruoval žalovaný jiné části tohoto domu. Na konci roku 2008 stavební úřad žalovanému zakázal provádět další stavební práce pro jejich rozpor se stavebním povolením. Byly přerušeny všechny stavební práce, rekonstrukce prováděná žalobkyní byla v té době realizována ze 75 %. V následných soudních sporech mezi účastníky byla nájemní smlouva shledána absolutně neplatnou pro rozpor mezi účelem nájmu a kolaudačním určením stavby, proto byla zamítnuta žaloba, jíž se žalovaný (v pozici žalobce) domáhal po žalované zaplacení nájemného, a rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 1. 2013, č. j. 17 C 52/2010-615, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, č. j. 15 Co 174/2013-671, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení v částce 5.850.000 Kč, jež spočívalo ve zhodnocení domu žalovaného investicemi žalobkyně. V projednávané věci dospěl okresní soud s odkazem na § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 18. 10. 2005, § 42 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), k závěru, že žalobkyni škoda v podobě ušlého zisku z podnikání nevznikla, protože dokončenost jí prováděné rekonstrukce nebytových prostor činila při zastavení stavebních prací maximálně 75 %, jejich užívání bylo podmíněno kolaudací, závislou na celé řadě dalších okolností, a také na existenci právního titulu pro užívání; z tohoto důvodu neshledal mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a požadovaným ušlým ziskem přímou souvislost a dovodil, že dosažení majetkového prospěchu žalobkyně bylo natolik vzdálené a závislé na mnoha různých okolnostech, že jí ušlý zisk nevznikl. Navíc by žalobkyně byla spoluodpovědná za neplatnost nájemní smlouvy, když již z charakteru v ní vypočtených pronajímaných prostor je zřejmé jejich kolaudační určení a smlouva by byla neplatná i proto, že v důsledku stavebních úprav zanikl předmět nájmu. Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 64 Co 439/2015-167, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s odůvodněním, že žalobkyně se nemůže domáhat nároku na náhradu ušlého zisku, neboť se již v jiném řízení domohla náhrady za bezdůvodné obohacení a oba tyto vzájemně se vylučující nároky nelze kumulovat. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2954/2016, rozsudek odvolacího soudu č. j. 64 Co 439/2015-167 zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí na základě závěru, že přiznání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nevylučuje též odškodnění žalobkyně z titulu náhrady škody (ušlého zisku), a to v případě splnění všech zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu (jež odvolací soud neposuzoval). Poté Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 64 Co 439/2015-223. Nedůvodnost žaloby na náhradu škody shledal v tom, že odpovědnost za neplatnost nájemní smlouvy nelze přičítat jen žalovanému, protože neplatnost byla způsobena jednáním obou stran. Odkázal na § 268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle nějž je ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Uzavřel, že v dané věci způsobily neplatnost smlouvy obě strany přibližně rovnocenně a za této situace musí každá ze stran nést svou škodu sama. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3246/2018, rozsudek odvolacího soudu č. j. 64 Co 439/2015-223 opětovně zrušil, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval na vztah účastníků § 268 obch. zák., aniž by vyložil důvody, které jej k tomu vedly, a to za situace, kdy z obsahu spisu nebylo patrné, zda žalovaný byl v době uzavření nájemní smlouvy podnikatelem a zda smlouvu uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Dovolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, rovněž připomenul, že vznikne-li v režimu občanského zákoníku jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při jejím uzavření na obou smluvních stranách, neboť protiprávní jednání je předpokladem nejen odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák., ale zakládá i spoluúčast poškozeného na vzniku škody podle § 441 obč. zák. V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena jednáním (opomenutím) poškozeného, není dána odpovědnost jiného. Záleží tudíž na míře účasti na způsobení škody. Způsobil-li škodu v určitém rozsahu sám poškozený, nese ji poměrně, tj. v tomto rozsahu není mezi protiprávním jednáním škůdce a škodou příčinná souvislost. Poté Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 64 Co 439/2015-280, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Po zjištění, že žalovaný nebyl podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák. posoudil uplatněný nárok podle § 42 a § 420 obč. zák. Konstatoval, že k tomu, aby mohlo být postaveno najisto, zda by žalobkyně v případě platnosti nájemní smlouvy dosáhla jí tvrzeného zisku, by bylo zapotřebí náročného dokazování. Protože však rozsudek okresního soudu je založen též na závěru o podílu žalobkyně na neplatnosti nájemní smlouvy, přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí pouze z tohoto pohledu. Uzavřel, že neplatnost smlouvy způsobily obě smluvní strany, aniž by bylo možné říci, že zavinění některého z nich bylo menší a druhého větší, přičemž označil za nepochybné, že žalovanému (ač se sám náhrady škody nedomáhá) musela škoda vzniknout také, protože nemohl nebytové prostory pronajmout přinejmenším do doby, než se dozvěděl o neplatnosti smlouvy. Při stejném podílu na neplatnosti smlouvy a rozdílné výši škody by bylo nespravedlivé, jestliže by si strany byly povinny navzájem nahradit škodu – podíly na vzniku škody by byly stejné, ale podíly na náhradě škody by byly různé. Odvolací soud uzavřel, že v případě, kdy škoda v důsledku neplatnosti smlouvy vznikla oběma stranám a každá z nich se na neplatnosti podílela přibližně stejnou měrou, nemá mít žádná z nich vůči druhé straně právo na náhradu škody. Takové řešení pokládal odvolací soud za hospodárnější a společensky přijatelnější, korespondující úpravě v obchodním zákoníku jakož i obdobné úpravě práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dosud judikaturou neřešené otázky vzniku a rozsahu povinnosti k náhradě škody vzniklé v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy způsobené oběma smluvními stranami. Názor od