25 Cdo 831/2022 — Nejvyšší soud

25 Cdo 831/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2023 Spisová značka:25 Cdo 831/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.831.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada za ztrátu na výdělku Dotčené předpisy:§ 447 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 7. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1857/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 831/2022-195 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. D., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem Na Zlíchově 233, Praha 5, proti žalované: Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje, IČO 27256537, se sídlem Vančurova 1548, Kladno, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, Praha 1, o náhradu škody 560 518 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 29/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. 25 Co 40/2021-173, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 25 Co 40/2021-173, zastavil řízení o odvolání žalobce co do částky 18 316 Kč s příslušenstvím (výrok I), změnil rozsudek ze dne 13. 11. 2020, č. j. 10 C 29/2018-144, v rozsahu, kterým Okresní soud v Kladně zamítl žalobu co do 92 537 Kč s příslušenstvím, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 92 537 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu, kterým okresní soud zamítl žalobu co do částky 418 013 Kč s příslušenstvím a co do částky 11 550 Kč rozsudek potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výrok III a IV). V řízení o náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě za období od 8. 5. 2016 do 31. 12. 2018 a o náhradu nákladů léčení vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 31. 3. 2005 podstoupil operaci ve zdravotnickém zařízení právní předchůdkyně žalované. Protože právní předchůdkyně žalované neposkytla žalobci zdravotní péči lege artis a zanedbala pooperační péči o něj, vyústil jeho zdravotní stav v abdominální katastrofu. Ta zanechala na zdraví žalobce trvalé následky, pro které nemůže plnohodnotně vykonávat svou práci a pobírá invalidní důchod III. stupně. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil žalobcův nárok na náhradu ztráty na výdělku podle § 447 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Při stanovení výše nároku vyšel z průměrného výdělku určeného podle § 275 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, (dále jen „zák. pr.“) a § 17 odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku (dále jen „zákon o mzdě“). Za základ pro zjištění průměrného výdělku vzal odvolací soud hrubou mzdu zúčtovanou k výplatě žalobce v rozhodném období, kterým bylo čtvrtletí předcházející poškození zdraví, a průměrný výdělek zjistil k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce. Žalobcův průměrný hodinový hrubý výdělek za první čtvrtletí roku 2005 vyčíslil na 65,67 Kč, měsíční hrubý výdělek pak na 11 033 Kč. Následně valorizoval průměrný výdělek žalobce z roku 2005 podle příslušných nařízení vlády a shodně se soudem prvního stupně vypočetl průměrný měsíční výdělek žalobce pro rok 2016 ve výši 14 891 Kč, pro rok 2017 ve výši 15 219 Kč a pro rok 2018 ve výši 15 752 Kč. Z těchto průměrných výdělků vyšel při určení výše nároku. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobu na náhradu ztráty na výdělku zamítl co do 510 550 Kč, dospěl odvolací soud k odlišnému závěru o výši ztráty na výdělku za rozhodné období proto, že od valorizovaného průměrného výdělku za jednotlivá období odečítal pouze invalidní důchod, nikoli i výdělky žalobce ze zaměstnání, jak činil soud prvního stupně. Žalobce výdělků dosahoval za nadstandardně vynaloženého úsilí a s mnoha omezeními, která spočívala mimo jiné v náročnosti na kvalitní stravování, omezení možnosti pohybu, nutnosti dodržování zvýšené hygieny, časté potřebě použití toalety a zajištění jejího blízkého dosahu, anebo v možnosti časté výměny prádla. Odvolací soud proto nárok shledal nedůvodným jen co do 418 013 Kč. Nárok na náhradu nákladů spojených s léčením posoudil ve shodě se soudem prvního stupně podle § 449 odst. 1 obč. zák. a uzavřel, že náklady ve výši 11 550 Kč vynaložené žalobcem na zajištění nadstandardního pokoje v průběhu lázeňského pobytu nebyly v příčinné souvislosti s poškozením zdraví žalobce. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud měl pochybit při určení průměrného výdělku pro účely dalšího výpočtu nároku. Žalobce utrpěl poškození zdraví v mladém věku, na začátku své profesní kariéry, čemuž odpovídal i jeho tehdejší příjem. Vzhledem k růstu mezd a rozmachu ekonomiky po roce 2005 není spravedlivé, aby soudy při výpočtu nároku vycházely z průměrného výdělku, kterého žalobce dosahoval dva měsíce po nástupu do zaměstnání po svém vyučení, byť s následnými valorizacemi. Ty jsou totiž zcela nedostatečné, což ostatně vyplývá z porovnání valorizovaného průměrného výdělku žalobce stanoveného soudy v řízení a výdělku, kterého by podle sdělení svého bývalého zaměstnavatele z roku 2005 dosahoval nyní, popř. vzhledem k výši průměrné mzdy za rozhodná období. Hrubě nespravedlivé poškození žalobce valorizací podle příslušných nařízení vlády umocňuje úprava § 2963 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která umožňuje soudům při určení výše nároku na náhradu ztráty na výdělku přihlédnout ke zvyšování výdělku v daném oboru, jakož i pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání. Při propočtu průměrného výdělku měl odvolací soud přihlédnout rovněž k dalším složkám mzdy, které pro krátkost pracovního poměru nebyly žalobci vypláceny (v této souvislosti žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, publikovaný pod č. 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3445/2013). Konečně odvolací soud nesprávně posoudil i účelnost nákladů, které žalobce vynaložil na své léčení, neboť vzhledem k povaze jeho zdravotních obtíží bylo pro něj ubytování na jednolůžkovém pokoji během lázeňského pobytu nezbytné. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části, a v odpovídající části i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.). V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, uveřejněné pod C 2236 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. unesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah). V daném případě byla dovoláním napadena čá