25 Cdo 89/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 89/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2025 Spisová značka:25 Cdo 89/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.89.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 89/2025-288 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: A. S., zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ a. s., IČO 45312974, se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4 - Chodov, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o zaplacení 164 263 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 25/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 25 Co 167/2024-264, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 27 C 25/2022-204, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 3 563 Kč (výrok I) a částku 76 040 Kč s příslušenstvím (výrok II), dále žalobu co do 88 223 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Žalobkyně dovozovala svůj nárok z následujících skutečností. Žalobkyně s manželem se v roce 2005 zúčastnili zájezdu do Egypta organizovaného právní předchůdkyní žalované (dále jen „žalovaná“), na výletě do Káhiry zakoupeném od delegáta žalované havaroval autobus a žalobkyně v důsledku nehody utrpěla zranění s trvalými následky. Byla uznána plně invalidní, nesoběstačná v úkonech osobní obsluhy, péče o domácnost a ošetřování; vyžaduje neustálou péči, kterou zajišťuje její manžel. Žalobkyně pobírala podle § 8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, za období od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 příspěvek na péči ve výši 12 800 Kč měsíčně, tedy celkem 76 800 Kč. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 415, 420, 442 a § 449 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a vycházel z podrobného denního rozvrhu žalobkyně, z nesporného prohlášení stran, že zdravotní stav žalobkyně je nezvratný, vyžadující stálou péči, přičemž sporný zůstal pouze rozsah denní péče poskytovaný žalobkyni. Tvrzená péče o žalobkyni v rozsahu 16 hodin a 15 minut denně se soudu jevila poněkud nepřiměřenou, také ze znaleckých posudků a výslechů znalců MUDr. Oldřicha Reiniše v jiných řízeních týchž účastníků, Mgr. Zdeňka Juřeny a MUDr. Jana Boháče, vyplynulo, že není v silách jedné osoby poskytovat péči v délce 16 hodin denně. Soud prvního stupně rozhodl s ohledem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č.j. 20 Co 198/2021-399, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že péče, které se žalobkyni dostává nad rámec běžné manželské solidarity, je v rozsahu 9,5 hodiny denně. Rovněž rozhodovací praxe jiných odvolacích senátů se shoduje na časovém rozsahu péče o žalobkyni v rozmezí 9 – 9,5 hodiny denně (viz rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, č.j. 13 Co 104/2023-658 a ze dne 14. 11. 2023, č.j. 16 Co 261/2023-655). S ohledem na výše uvedené dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni na tomto nároku za předmětné období náleží 76 040 Kč (tj. za 9,5 hodin denně po 130 Kč za hodinovou denní péči v délce 184 dnů, od čehož je odečtena již žalovanou dobrovolně uhrazená částka na péči za požadované období ve výši 151 200 Kč), ve zbývající části nároku žalobu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 19. 9. 2024, č. j. 25 Co 167/2024-264, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že se žaloba co do částky 76 040 Kč zamítá (výrok I), a ve výroku III jej potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a ve výroku V jej změnil co do výše soudního poplatku (výrok IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, reprodukoval celou historii projednávané věci a dalších souvisejících sporů týchž účastníků řízení, zejména srovnal, jak časový rozsah péče poskytované manželem žalobkyně a její ohodnocení Městský soud v Praze jako soud odvolací v jednotlivých řízeních stanovil. Akcentoval, že sporná mezi účastníky zůstává časová dotace jednotlivých úkonů a to, které z nich lze podřadit pod manželskou solidaritu. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal oprávněným nárok žalobkyně v rozsahu 9,5 hodiny denně (sama žalobkyně požadovala náhradu ve výši 130 Kč/hod a žalovaná tuto částku nerozporovala). Nárok žalobkyně tak za rozhodné období činil částku 227 240 Kč (9,5 hod. x 130 Kč x 184 dnů), po zohlednění příspěvku na péči 76 800 Kč tedy 150 440 Kč (částku 76 800 Kč soud prvního stupně opomněl odečíst), přičemž žalovaná žalobkyni na tento nárok zaplatila ještě před podáním žaloby částku 151 200 Kč, čímž zcela zanikl. Odvolací soud uzavřel, že žaloba co do 76 040 Kč s úrokem tudíž není důvodná. Pro úplnost dodal, že nárok žalobkyně byl opakovaně přezkoumán Nejvyšším i Ústavním soudem, přičemž rozhodnutí soudů ohledně rozsahu péče 9,5 hodiny denně a nutnosti zohlednit vyplacený příspěvek na péči byla shledána správnými. 3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že odvolací soud nevyřešil otázku rozsahu péče o blízkou osobu v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19. Stanovení hodinové sazby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb. není skutečným a plným odškodněním, neboť neodráží skutečnou cenu poskytované služby. V cenových relacích maximálních úhrad podle vyhlášky č. 505/2006 Sb. není možné péči zajistit, neboť nezohledňuje skutečnost, že péče ze strany manžela žalobkyně je celodenní. Podle žalobkyně závěr odvolacího soudu ohledně časového rozsahu denní péče není správný, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vymezila úvahový prostor soudu pro stanovení finančního ohodnocení péče blízké osoby. Ani argumentaci odvolacího soudu o rozsahu manželské solidarity neshledala v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, neboť nemůže být vztažena na běžné činnosti v případě péče dlouhodobé. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, které dovolací soud není oprávněn přezkoumávat. Žalovaná měla za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s odkazovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 664/19, který žalobkyně dezinterpretovala. Žalovaná označila dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhla, aby jí byla přiznána náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podána včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Žalobkyně sice ve svém dovolání hovoří o závislosti napadeného rozhodnutí na právní otázce, jež by měla být řešena odchylně od dosavadní praxe dovolacího soudu, existence takovéto otázky vyhovující požadavkům § 237 o. s. ř. se však z její argumentace nepodává. Žalobkyně obsáhle rekapituluje závěry soudů v předcházejících řízeních, aniž by formulovala právní otázku, k níž by se Nejvyšší soud měl vyslovit, respektive revidovat právní závěr vyslovený ve svém předchozím rozhodnutí. Náležité vymezení právní otázky vyhovující požadavkům § 237 o. s. ř. je základní procesní povinností dovolatele, dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti úča