25 Cdo 894/2022 – Nejvyšší soud

25 Cdo 894/2022-919 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: A. K., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti žalovaným: 1) K. Š., narozená dne XY, bytem XY, 2) M. Z., narozená dne XY, bytem XY, obě zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 88/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2022, č. j. 1 Co 1/2022-840, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každé žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 3.591 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Filipa Jirouska. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 6. 11. 2012 domáhá náhrady nemajetkové újmy za zásah do jeho osobnostních práv spočívající v dlouhodobém a nadměrném předepisování léků k tišení bolesti (Tramal, Tramadol), které u něj vedlo k závislosti na účinné látce těchto léčiv tramadoli hydrochloridum, ke vzniku epilepsie a k trvalým zdravotním obtížím spočívajícím v obsedantně-kompulzivní poruše, nespavosti, nadměrném pocení, zvýšené nervozitě a poruchách paměti. Všechny tyto obtíže negativně narušily život žalobce, zejména rodinné a společenské vztahy i profesní uplatnění, dále bylo zasaženo též do jeho práva na ochranu soukromí a na svobodné rozhodování, neboť původní žalovaná E. K. porušila povinnost lékaře poskytovat péči na náležité odborné úrovni. Žalobce bolest tišící léky užíval od roku 2001 po úrazu pravého zápěstí, žalovaná mu léky předepisovala od roku 2004 a žaloba poukazuje především na enormně vysoké dávky v letech 2011 – 2012. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 371/2017-437, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2016, č. j. 1 Co 19/2016-325, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, č. j. 23 C 88/2012-225; dovolací soud vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Upozornil, že další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti se lze domáhat, pokud nároky za nemateriální újmu podle § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění). Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti navyšovat, či nahrazovat své nároky z titulu náhrady škody na zdraví. Žalobce musí tvrdit a prokazovat, jaké konkrétní nároky plynoucí ze zásahu do jeho zdraví, které nelze uplatnit v řízení o náhradu škody na zdraví (tedy tzv. „převis“), uplatňuje v tomto řízení, bez ohledu na to, zda žalobu o náhradu škody podal, popřípadě zda řízení o této žalobě již bylo ukončeno. Ohledně otázky promlčení vytkl dovolací soud napadenému rozhodnutí rozpor v závěru, že v letech 2007 až 2008 byl žalobcův stav takový, jak je popisován v žalobě, avšak již v letech 2005 až 2007 mohl podat žalobu. K posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení pak uložil zkoumat, kdy se u žalobce projevily následky nadužívání léku Tramal, kdy se jeho zdravotní stav ustálil a kdy měl zároveň žalobce vědomost, popřípadě informace vedoucí k vědomosti, že non lege artis postup žalované a újma jemu vzniklá jsou ve vztahu příčiny a následku. Bylo rovněž nutno se zabývat argumentací žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, a to ve světle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v odůvodnění uvedených. Konečně bylo třeba posoudit účinky koncentrace řízení na možnost vznést námitku promlčení, a to jak promlčení nároku uplatněného žalobou, tak promlčení nároků uplatněných teprve poté, co bylo řízení ze zákona koncentrováno. Poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 1 Co 19/2016-452, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2015, č. j. 23 C 88/2012-225, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 11. 2018 č. j. 23 C 88/2012-492, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2018, č. j. 23 C 88/2012-501, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. I toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2019, č. j. 1 Co 5/2019-518, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem doplnit znalecký posudek z oboru psychiatrie, který by měl objasnit dosud nezodpovězené otázky, a získat tak dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí ve věci. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 23 C 88/2012-783, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak poté, co usnesením ze dne 17. 9. 2019, č. j. 23 C 88/2012-546, rozhodl, že namísto původní žalované E. K., která v průběhu řízení zemřela, bude na jejím místě v řízení pokračováno s žalovanými 1) a 2). Vyšel ze zjištění, že žalobce v roce 2001 utrpěl pracovní úraz pravého zápěstí, byl opakovaně operován a k tlumení bolesti mu byly předepisovány léky Tramal a Tramadol. Žalobce se stal 17. 2. 2004 pacientem původní žalované, která mu jako praktická lékařka lék Tramal dále předepisovala v několikanásobně překročené denní dávce, avšak závislost na Tramalu se u žalobce vyvíjela už předtím, než jej původní žalovaná převzala do péče. Vznik závislosti ovlivnily i nepříznivé osobnostní faktory žalobce a jeho přístup k léčbě, prvotním činitelem byla chronická bolest po zranění zápěstí. Původní žalovaná poslala žalobce do psychiatricko-diagnostické poradny, kam se dostavil poprvé dne 24. 5. 2004, kdy u něj bylo diagnostikováno nadužívání opioidů, nebyla však ještě diagnostikována závislost (to u první návštěvy nebylo ani vhodné). V dokumentaci žalobce se kód pro závislost sice objevuje až dne 10. 2. 2005 po opakovaných neúspěšných odvykacích léčbách, nicméně dlouhodobou závislost na Tramalu stanovil již dne 20. 10. 2004 při vyšetření MUDr. Pavel Hlavinka. Z toho soud dovodil, že zdravotní stav závislosti žalobce se ustálil před zahájením léčby u původní žalované. Žalobce trpí duševní poruchou vyvolanou užíváním opioidů – syndromem závislosti a v době řízení látku užívá (aktivní závislost); v průběhu doby se střídají období zneužívání látky s kratšími obdobími abstinence, případně abstinence v substitučním režimu. Vznik závislosti byl vyvolán více příčinami a nelze s jistotou říci, která převažuje. Vliv měla jak snadná dostupnost léčiva, k níž přispělo manipulativní jednání žalobce vůči více lékařům vedené snahou maximalizovat přístup k opioidům, jeho chorobně disponovaná osobnost se sklonem k nadužívání návykových látek (dříve též alkohol a benzodiazepiny), maladaptivní způsob zvládání chronické bolesti a limitovaná spolupráce v odvykací léčbě. Samotný syndrom závislosti neovlivňuje schopnost žalobce právně jednat. Z posudku znaleckého ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vyplynulo, že „závislost na lékařce“ není duševní poruchou, a to ani přechodnou, ale jedná se o pseudozdůvodňování užívání návykové látky a současně racionální účelové jednání jedince, jak si zajistit návykovou látku. Jde o závislost, která se často vyskytuje u osob závislých na dodavateli návykové látky, kterým může být kdokoliv, nikoli jen konkrétní osoba. Soud prvního stupně uzavřel, že taková závislost neovlivnila schopnost žalobce právně jednat a že původní žalovaná svým jednáním, tj. nadměrným předepisováním léku Tramal, nemohla ovlivnit schopnost žalobce podat na ni žalobu. Vůči žalobci se nicméně dopustila jednání non lege artis tím, že mu předepisovala léky v množství, které několikanásobně překračovalo doporučenou denní dávku, a činila tak po celou dobu, kdy u ní byl žalobce registrován jako pacient. Vedle protiprávnosti byly splněny i další předpoklady pro vznik občanskoprávní odpovědnosti. Žalobě však nelze vyhovět pro důvodně uplatněnou námitku promlčení. Žalobce nabyl vědomost, že je závislý na léku Tramal nejpozději v roce 2005, kdy mu byla diagnostikována závislost na opioidech a kdy potřebné údaje včetně informace o negativních účincích nadužívání Tramalu získal od lékařů při pokusu odvykací léčby. Žalobce měl rovněž v této době objektivní vědomost o tom, že je to právě původní žalovaná, kdo mu předepisuje nadměrné množství léků, tedy se již v roce 2005 mohl obrátit na soud se žalobou vůči původní žalované, takže konec tříleté promlčecí doby by připadl nejpozději na rok 2008. Pokud žalobce podal žalobu dne 6. 11. 2012 (rozšířenou následně dne 28. 7. 2015 a 21. 8. 2015), učinil tak výrazně po uplynutí tříleté promlčecí doby. Soud prvního stupně rovněž došel k závěru, že není na místě aplikace § 113 obč. zák., neboť samotný syndrom závislosti žalobce na opioidech neovlivňuje žalobcovu schopnost právně jednat, může ji pouze přechodně ovlivnit závažná intoxikace nebo těžký odvykací stav. Žalobce nebyl a není osobou, která by musela mít zákonného zástupce, tudíž nedošlo