26 Cdo 1125/2015 – Nejvyšší soud

26 Cdo 1125/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného Celního úřadu pro Plzeňský kraj se sídlem v Plzni, Antonína Uxy č. 945/11, identifikační číslo osoby 71214011, proti povinnému M. K., zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 6, pro 1.728.795,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 E 120/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2014, č. j. 10 Co 220/2014-176, takto: I. Dovolání povinného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Na návrh oprávněného Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 26. října 2009, č. j. 8 E 120/2009-12, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. září 2010, č. j. 15 Co 54/2010-92, podle „vykonatelného“ rozhodnutí celních orgánů Spolkové republiky Německo, a to rozhodnutí Hlavního celního úřadu Weiden ze dne 19. května 1999, evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1.718.015,20 Kč, a „vykonatelného“ rozhodnutí Celního řadu Plzeň ze dne 7. března 2006, č. j. 4249/06-213, pro doplatek ve výši 10.780,49 Kč, nařídil výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu povinného na nemovitých věcech, a to podílu o velikosti 3/5 k celku pozemku parcelní číslo St. 66/1, o výměře 1661 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a stavby číslo popisné, stojící na pozemku parcelní číslo 66/1, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-jih, pro obec P., katastrální území S. u P., na listu vlastnictví č. 114; povinnému uložil zaplatit oprávněnému náklady výkonu rozhodnutí, které v budoucnosti vzniknou a které budou soudem určeny, přičemž nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady. Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 22. prosince 2011, č. j. 8 E 120/2009-130, zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s tímto rozhodnutím. Uvedl, že pohledávka je „celním úřadem Plzeň“ vymáhána na základě zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 191/2004 Sb.“). V souladu s ustanovením § 2 odst. 7 zmíněného zákona se při uskutečňování mezinárodní pomoci při vymáhání pohledávek postupuje podle zákona, kterým se upravuje správa daní, kterým v době zahájení řízení je zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“). Tento zákon v ustanovení § 70 odst. 1 a 2 obsahuje vlastní úpravu promlčecích lhůt, podle které se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, v němž se tento nedoplatek stal splatným. Byl-li proveden úkon, směřující k vybrání, zajištění či vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a po uplynutí kalendářního roku, v němž byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven, počíná běžet nová promlčecí lhůta. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Hlavního celního úřadu Weiden, evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900, bylo vydáno dne 19. května 1999 a splatnost v něm byla stanovena na 7. prosince 1999, šestiletá promlčecí lhůta podle českého práva počala běžet dne 1. ledna 2000 a skončila, resp. měla skončit dne 31. prosince 2005. Výzvou Celního úřadu v Plzni ze dne 17. června 2005, č. j. 8572/05-213, však byl povinný vyzván k uhrazení nedoplatku v náhradní lhůtě, čímž od následujícího roku (tj. ode dne 1. ledna 2006) počala běžet nová promlčecí lhůta, která skončila nejdříve dne 31. prosince 2011. Řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno již dne 21. října 2009, tzn. ještě v průběhu promlčecí lhůty. K promlčení tudíž nedošlo. K odvolání povinného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 10 Co 388/2012-140, usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. prosince 2011, č. j. 8 E 120/2009-130, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že soud prvního stupně neuvažoval v intencích ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb. a vyslovil závazný názor, podle kterého se v dalším řízení soud prvního stupně má znovu zabývat zásadami vyplývajícími ze „směrnice Rady 2010/24/EÚ ze dne 16. března 2010“ a dále obsahem celního kodexu Spolkové republiky Německo a zákonem o správě daní a poplatků tohoto státu, resp. předpisy vztahujícími se ke správě daní a poplatků Spolkové republiky Německo. Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 27. května 2014, č. j. 8 E 120/2009-162, zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, nyní exekuce (srov. čl. II bod 2 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), vedené u soudní exekutorky JUDr. Ivany Kozákové, Exekutorský úřad Třebíč. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu vyžádal si prostřednictvím civilního odboru Ministerstva spravedlnosti České republiky celní kodex Spolkové republiky Německo a zákon o správě daní a poplatků tohoto státu. S ohledem na soukromoprávní charakter posuzované věci mu však vyžadovaná cizí právní úprava nebyla poskytnuta a bylo mu sděleno, aby podal u cizozemského (německého) orgánu, v tomto případě prostřednictvím Generálního ředitelství cel České republiky, přímou žádost ke sdělení informací relevantních pro vydání soudního rozhodnutí. K dotazu soudu, „k jakému datu případně byla pohledávka vymáhaná na základě exekučního titulu Hlavního celního úřadu Weiden, evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900 ze dne 19. 5. 1999“ v rámci tohoto exekučního řízení promlčena, mu bylo sděleno, že na základě provedených úkonů, které přerušují běh lhůty pro placení daně, běží lhůta pro placení daně znovu a nově se promlčuje až k datu 31. prosince 2018. K odvolání povinného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. září 2014, č. j. 10 Co 220/2014-176, usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. května 2014, č. j. 8 E 120/2009-162, potvrdil. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně respektoval „pokyn“ odvolacího soudu, jenž byl obsažen v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu a ověřil prostřednictvím mezinárodního odboru ministerstva spravedlnosti, že se cizozemská právní úprava českým soudům neposkytuje, protože se zde jedná o věc soukromoprávního charakteru, a prostřednictvím příslušného orgánu realizoval žádost o sdělení informací významných pro rozhodnutí soudu. Z odpovědi německého celního orgánu vyplývá, že k promlčení vymáhané pohledávky doposud nedošlo. K otázce aktivní legitimace oprávněného k vymáhání předmětné pohledávky odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 3678/2011, vydané v téže věci dovolacím soudem. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním. Namítá, že otázku možného promlčení práva vymáhat pohledávku orgánu Spolkové republiky Německo odvolací soud posoudil nesprávně, když se spokojil s „pouhým“ sdělením dožadujícího orgánu, podle kterého k promlčení doposud nedošlo, aniž by se otázkou promlčení po právní stránce sám zabýval. Nesprávně odvolací soud posoudil i otázku aktivní legitimace Celního úřadu Plzeň k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). V daném případě nejsou vymáhány peněžení prostředky či majetek státu (České republiky) ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění účinném do 30. června 2011, nýbrž finanční prostředky Spolkové republiky Německo s tím, že Česká republika tyto vymáhá v zastoupení, tj. pouze na základě mezinárodní pomoci. Věcná (aktivní) legitimace náleží tolik České republice, případně Generálnímu ředitelství cel, nikoliv však konkrétnímu Celnímu úřadu Plzeň, resp. Celnímu úřadu pro Plzeňský kraj. Navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. září 2014, č. j. 10 Co 220/2014-174, změnil tak, že se výkon rozhodnutí, resp. nyní exekuce, zastavuje a oprávněný je povinen uhradit povinnému náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce, in eventum aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanský soudní řád) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,