26 Cdo 1334/2000 – Nejvyšší soud

26 Cdo 1334/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Mgr. V. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 2.002,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 190/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 23 Co 380/99-73, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 23 Co 380/99-73, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. dubna 1999, č. j. 12 C 190/97-56, ve výroku o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2.002,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc, počínaje 27. října 1997 do zaplacení, se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 23 Co 380/99-73, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. dubna 1999, č. j. 12 C 190/97-56, ve výrocích o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s 21 % úrokem od 1. července 1997 do zaplacení a o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení účastníků, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. dubna 1999, č. j. 12 C 190/97-56, ve výroku o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s 21 % úrokem od 1. července 1997 do zaplacení a o nákladech řízení účastníků, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. dubna 1999, č. j. 12 C 190/97-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.002,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc, počínaje dnem 27. října 1997 do zaplacení. Co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 21 % od 27. října 1997 do zaplacení žalobu zamítl a současně zamítl rovněž vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % od 1. července 1997 do zaplacení. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. května 1998, č. j. 12 C 190/97-21, jímž byla žaloba na zaplacení částky 2002,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a naopak bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s příslušenstvím, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 17. listopadu 1998, č. j. 35 Co 604/98-45, a věc byla – se závazným právním názorem – vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 23 Co 380/99-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání s odůvodněním, že své potvrzující rozhodnutí nepovažuje za rozhodnutí zásadního právního významu. Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 19. března 1993 uzavřeli žalobkyně – právní předchůdkyně tehdejšího pronajímatele JUDr. M. Č. – v zastoupení pronajímatele a žalovaný jako nájemce nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“) ohledně předmětného bytu, že nájemné bylo dohodnuto v částce 1.000,- Kč měsíčně, že postupem doby se účastníci ve dvou případech dohodli na zvýšení nájemného, a to od 1. července 1995 na částku 1.309,- Kč měsíčně a od 1. července 1996 na částku 1.634,- Kč měsíčně, a že s dalším zvýšením nájemného s účinností od 1. července 1997 na částku 2.970,- Kč měsíčně již žalovaný nesouhlasil. Dále rovněž zjistily, že za měsíce srpen a září 1997 zaplatil žalovaný z titulu nájemného vždy pouze částku 633,- Kč. Na základě uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů – s odkazem na názor, uvedený na straně 397 (správně 387) v sešitě č. 11 z roku 1994 časopisu Právní rozhledy – především dovodily, že žádný z účastníků nájemní smlouvy se nemůže zásadně s úspěchem dovolat její částečné relativní neplatnosti z důvodu překročení dovolené maximální ceny, protože toto překročení zpravidla „způsobili“ oba. Poté uzavřely, že žalovaný se relativní neplatnosti nájemní smlouvy v části o nájemném (ve smyslu § 40a věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) nemůže dovolávat proto, že pokud se v ní zavázal platit sjednané nájemné, tak vedle žalobkyně rovněž on sám způsobil (ve smyslu § 40a věty druhé obč. zák.) její neplatnost v rozsahu, v němž výše nájemného odporuje obecně závaznému právnímu předpisu o cenách. S přihlédnutím k uvedenému závěru pak rovněž dovodily, že žalobkyně má za měsíce srpen a září 1997 nárok na doplatek do výše sjednaného nájemného v částce 1.001,- Kč za každý z těchto měsíců, zaplatil-li žalovaný v každém z uvedených měsíců pouze částku 633,- Kč. Platil-li žalovaný od uzavření nájemní smlouvy nájemné ve sjednané výši, nelze podle názoru soudů obou stupňů pokládat jeho vzájemný návrh za důvodný, nemůže-li se dovolávat relativní neplatnosti nájemní smlouvy v části o nájemném proto, že svým závazkem platit nájemné v dohodnuté výši rovněž on sám způsobil neplatnost nájemní smlouvy v rozsahu, v němž výše nájemného odporuje obecně závaznému právnímu předpisu o cenách. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) – uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že se nemůže dovolávat relativní neplatnosti nájemní smlouvy v části o nájemném (ve smyslu § 40a věty čtvrté obč. zák.) proto, že tuto neplatnost ve smyslu § 40a věty druhé obč. zák. vedle žalobkyně rovněž on sám způsobil (tím, že se v ní zavázal platit sjednané nájemné). Následně uvedl, že (relativní) neplatnost nájemní smlouvy způsobit nemohl, pokud – vzhledem k tehdejšímu bydlišti ve SRN – neznal „předpis o výši nájemného a samotnou žalobkyní byl ujištěn, že nájemní smlouva je zcela v pořádku, neboť ji vypracovali dva právníci“. Nakonec namítl, že následné zvýšení nájemného sice ve dvou případech podepsal, avšak rozhodně nelze hovořit o svobodném a dobrovolném souhlasu s tímto zvyšováním; k podpisu totiž přistoupil poté, co byl ujištěn, že požadavek na zvýšení nájemného má oporu ve vyhlášce ministerstva financí. Navíc se zvýšením nájemného souhlasil i proto, že žalobkyni jednorázově zaplatil částku 100.000,- Kč, několik set tisíc korun investoval do adaptace předmětného bytu a měl proto obavy z výpovědi z nájmu bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku v části, týkající se vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s příslušenstvím, a naopak – vzhledem k ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – není přípustné proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku v části, týkající se žaloby na zaplacení částky 2.002,- Kč s příslušenstvím. Poté se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedla, že pokud snad hodlal žalovaný namítnout absolutní neplatnost nájemní smlouvy, měl by si uvědomit, že v nalézacím řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo lze na absolutní neplatnost nájemní smlouvy usoudit. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. listopadu 1999, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241