26 Cdo 1334/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1334/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2002 Spisová značka:26 Cdo 1334/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1334.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 40a předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1334/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Mgr. V. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 2.002,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 190/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 23 Co 380/99-73, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 23 Co 380/99-73, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. dubna 1999, č. j. 12 C 190/97-56, ve výroku o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2.002,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc, počínaje 27. října 1997 do zaplacení, se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 23 Co 380/99-73, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. dubna 1999, č. j. 12 C 190/97-56, ve výrocích o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s 21 % úrokem od 1. července 1997 do zaplacení a o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení účastníků, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. dubna 1999, č. j. 12 C 190/97-56, ve výroku o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s 21 % úrokem od 1. července 1997 do zaplacení a o nákladech řízení účastníků, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. dubna 1999, č. j. 12 C 190/97-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.002,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc, počínaje dnem 27. října 1997 do zaplacení. Co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 21 % od 27. října 1997 do zaplacení žalobu zamítl a současně zamítl rovněž vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % od 1. července 1997 do zaplacení. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. května 1998, č. j. 12 C 190/97-21, jímž byla žaloba na zaplacení částky 2002,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a naopak bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s příslušenstvím, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 17. listopadu 1998, č. j. 35 Co 604/98-45, a věc byla – se závazným právním názorem – vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 23 Co 380/99-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání s odůvodněním, že své potvrzující rozhodnutí nepovažuje za rozhodnutí zásadního právního významu. Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 19. března 1993 uzavřeli žalobkyně – právní předchůdkyně tehdejšího pronajímatele JUDr. M. Č. – v zastoupení pronajímatele a žalovaný jako nájemce nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“) ohledně předmětného bytu, že nájemné bylo dohodnuto v částce 1.000,- Kč měsíčně, že postupem doby se účastníci ve dvou případech dohodli na zvýšení nájemného, a to od 1. července 1995 na částku 1.309,- Kč měsíčně a od 1. července 1996 na částku 1.634,- Kč měsíčně, a že s dalším zvýšením nájemného s účinností od 1. července 1997 na částku 2.970,- Kč měsíčně již žalovaný nesouhlasil. Dále rovněž zjistily, že za měsíce srpen a září 1997 zaplatil žalovaný z titulu nájemného vždy pouze částku 633,- Kč. Na základě uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů – s odkazem na názor, uvedený na straně 397 (správně 387) v sešitě č. 11 z roku 1994 časopisu Právní rozhledy – především dovodily, že žádný z účastníků nájemní smlouvy se nemůže zásadně s úspěchem dovolat její částečné relativní neplatnosti z důvodu překročení dovolené maximální ceny, protože toto překročení zpravidla „způsobili“ oba. Poté uzavřely, že žalovaný se relativní neplatnosti nájemní smlouvy v části o nájemném (ve smyslu § 40a věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) nemůže dovolávat proto, že pokud se v ní zavázal platit sjednané nájemné, tak vedle žalobkyně rovněž on sám způsobil (ve smyslu § 40a věty druhé obč. zák.) její neplatnost v rozsahu, v němž výše nájemného odporuje obecně závaznému právnímu předpisu o cenách. S přihlédnutím k uvedenému závěru pak rovněž dovodily, že žalobkyně má za měsíce srpen a září 1997 nárok na doplatek do výše sjednaného nájemného v částce 1.001,- Kč za každý z těchto měsíců, zaplatil-li žalovaný v každém z uvedených měsíců pouze částku 633,- Kč. Platil-li žalovaný od uzavření nájemní smlouvy nájemné ve sjednané výši, nelze podle názoru soudů obou stupňů pokládat jeho vzájemný návrh za důvodný, nemůže-li se dovolávat relativní neplatnosti nájemní smlouvy v části o nájemném proto, že svým závazkem platit nájemné v dohodnuté výši rovněž on sám způsobil neplatnost nájemní smlouvy v rozsahu, v němž výše nájemného odporuje obecně závaznému právnímu předpisu o cenách. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) – uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že se nemůže dovolávat relativní neplatnosti nájemní smlouvy v části o nájemném (ve smyslu § 40a věty čtvrté obč. zák.) proto, že tuto neplatnost ve smyslu § 40a věty druhé obč. zák. vedle žalobkyně rovněž on sám způsobil (tím, že se v ní zavázal platit sjednané nájemné). Následně uvedl, že (relativní) neplatnost nájemní smlouvy způsobit nemohl, pokud – vzhledem k tehdejšímu bydlišti ve SRN – neznal „předpis o výši nájemného a samotnou žalobkyní byl ujištěn, že nájemní smlouva je zcela v pořádku, neboť ji vypracovali dva právníci“. Nakonec namítl, že následné zvýšení nájemného sice ve dvou případech podepsal, avšak rozhodně nelze hovořit o svobodném a dobrovolném souhlasu s tímto zvyšováním; k podpisu totiž přistoupil poté, co byl ujištěn, že požadavek na zvýšení nájemného má oporu ve vyhlášce ministerstva financí. Navíc se zvýšením nájemného souhlasil i proto, že žalobkyni jednorázově zaplatil částku 100.000,- Kč, několik set tisíc korun investoval do adaptace předmětného bytu a měl proto obavy z výpovědi z nájmu bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku v části, týkající se vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 51.758,30 Kč s příslušenstvím, a naopak – vzhledem k ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – není přípustné proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku v části, týkající se žaloby na zaplacení částky 2.002,- Kč s příslušenstvím. Poté se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedla, že pokud snad hodlal žalovaný namítnout absolutní neplatnost nájemní smlouvy, měl by si uvědomit, že v nalézacím řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo lze na absolutní neplatnost nájemní smlouvy usoudit. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím