26 Cdo 1478/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1478/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 1. 2001 Spisová značka:26 Cdo 1478/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1478.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 17 odst. 3 písm. a) předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1478/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr.Hany Müllerové a JUDr.Jiřího Spáčila, CSC., v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o bezúplatný převod pozemků státu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 9 C 1234/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 29. 2. 2000, čj. 35 Co 25/2000-53, takto: I. Dovolání se zamítá. II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 2. 2000, čj. 35 Co 25/2000-53, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23.11.1999, čj. 9 C 1234/99-40; jím okresní soud zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému bezúplatně převést do vlastnictví žalobce části pozemků č. 114/1 a 122/1 v katastrálním území B. u Z. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že žalobce je sice oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"), a získal nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků za pozemky, které podle zákona o půdě nelze vydat; požaduje však pozemky ležící v chráněném ložiskovém území pro výskyt štěrkopísků, což bylo zjištěno z rozhodnutí Okresního báňského úřadu v L. a Ministerstva stavebnictví ČR. Podle metodických pokynů P. f. ČR (dále jen "P. f. ") jsou pozemky, kde je nerostné bohatství, vyloučeny z nabídky náhradních pozemků. Tyto vnitřní předpisy byly porušeny při uzavírání dohody o podmínkách převodu pozemků, uzavřené účastníky dne 14.8.1998, podle níž se účastníci mj.dohodli o umístění náhradního pozemku. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v odvolacím řízení dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět z jiných důvodů, než jaké uvedl okresní soud. Poukázal především na ustanovení § 11 odst. 1 a 2 zákona o půdě, z něhož nelze dovodit, že by si oprávněný mohl vybírat, které náhradní pozemky bude požadovat; naopak stát jako vlastník sám rozhoduje, který z náhradních pozemků na uspokojení nároku na náhradní pozemek nabídne. V daném případě nelze žalobě vyhovět již z toho důvodu, že žalobce požaduje do svého vlastnictví bezúplatné převedení pozemků, které si sám vybral, aniž s tím žalovaný souhlasil, neboť mu je nenabídl. Dohoda, uzavřená mezi účastníky dne 14. 8. 1998 o podmínkách převodu pozemků ve vlastnictví státu, nevyvolává, dle názoru odvolacího soudu, právní účinky smlouvy o bezúplatném převodu daných pozemků, ani právní účinky smlouvy o smlouvě budoucí. Za neplatnou by bylo třeba považovat i smlouvu o převodu pozemků do vlastnictví žalobce, i kdyby šlo o smlouvu uzavřenou podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě; podle § 17 odst. 1 písm. c) citovaného zákona totiž P. f., který je jinak výlučně oprávněn uzavírat dohodu o převodu náhradních pozemků, nespravuje pozemky, které jsou v souladu se zákonem č. 44/1988 Sb. určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů. V daném případě bylo rozhodnutím ministerstva stavebnictví a výstavby ČSR, čj. 0ip/4 - 427/75 ze dne 8. 8. 1975, rozhodnuto o vhodnosti ložiska k průmyslovému dobývání dle § 13 zákona č. 41/1957 Sb. Pro dané území, v němž se nachází ložisko štěrkopísků, pak bylo vydáno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v L., č.j. 2219 -To/90 ze dne 22. 7. 1991. V něm se výslovně uvádí, že jde o stanovení chráněného ložiskového území (dle § 17 horního zákona č. 44/1988 Sb.). Vedeno je pak jako B. 606014. Pokud by tedy P. f. ohledně takovýchto pozemků uzavřel dohodu o bezúplatném převodu nemovitostí do vlastnictví žalobce, šlo by o dohodu neplatnou pro rozpor s § 1 odst.1, a § 11 odst. 2 zákona o půdě; úkon by byl neplatný i pro právní nemožnost plnění, neboť podle § 17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě s takovými pozemky nemůže p. f. disponovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze všech výše uvedených důvodů nárok žalobce na uzavření dohody o bezúplatném převedení jím požadovaných konkrétních pozemků nevznikl, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Současně však posouzení právních účinků dohody účastníků ze dne 14. 8. 1998 a citovaných správních rozhodnutí na uplatněný nárok považuje krajský soud za otázku zásadního právního významu, a proto v tomto rozsahu výslovně připustil ve výroku rozsudku dovolání. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25.dubna 2000. Žalobce jej napadl včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., a jehož důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně dohody uzavřené účastníky ze dne 14.8.1988 v tom, že ji nepovažuje za dohodu o bezúplatném převodu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ani za smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu občanského zákoníku. Odmítá však závěr odvolacího soudu, podle něhož z uvedené smlouvy nelze vyvodit žádné účinky z hlediska ustanovení § 51 občanského zákoníku proto, že vůle účastníků nesměřovala k uzavření smlouvy nepojmenované, a že tato smlouva představuje pouze přípravná nezávazná ujednání k uzavření smlouvy podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Žalobce poukazuje na to, že smyslem smlouvy bylo stanovit, kterých pozemků se bude týkat samotná smlouva o bezúplatném převodu pozemků. Účastníci tak projevili úmysl posílit jistotu oprávněné osoby i p. f. o tom, co bude předmětem bezúplatného převodu, a zajistit další kroky, např. pořízení geometrického plánu. Uvedená dohoda byla iniciována p. f., a jeho zástupcem zformulována. Žalobce rovněž nesouhlasí s hodnocením důkazů, tj. rozhodnutí Ministerstva stavebnictví a výstavby ČSR a Obvodního báňského úřadu v L. Poukazuje přitom na ustanovení § 17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a zdůrazňuje, že toto ustanovení obsahuje odkaz na zákon č. 44/1998 Sb., § 32 zákona č. 50/1976 Sb., a § 10 odst. 2 vyhl. č. 85/1997 Sb. Podle názoru dovolatele nelze z obsahu těchto předpisů dovodit , že by shora citovaná rozhodnutí vyjímala předmětné pozemky ze správy P. f. Směrodatným pro vydání rozhodnutí o využití území pro těžbu nerostů je dle jeho názoru ustanovení § 27 horního zákona č. 44/1998 Sb., zejména pak jeho odstavec 6. Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, podle nichž si oprávněná osoba nemůže vybírat, které náhradní pozemky může požadovat. V této souvislosti interpretuje ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě odlišně od odvolacího soudu. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a jeho vrácení k dalšímu řízení, a současně žádá, aby dovolací soud uložil žalovanému povinnost nahradit náklady dovolacího řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř."). Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř, neboť odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.), včetně věcného vymezení tohoto dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.). Závěr o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem by bylo třeba učinit, pokud by odvolací soud s ohledem na zjištěný skutkový stav aplikoval na právní vztahy účastníků nesprávný právní předpis, nebo správně aplikovaný právní předpis n