26 Cdo 1478/2000 – Nejvyšší soud

26 Cdo 1478/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr.Hany Müllerové a JUDr.Jiřího Spáčila, CSC., v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o bezúplatný převod pozemků státu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 9 C 1234/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 29. 2. 2000, čj. 35 Co 25/2000-53, takto: I. Dovolání se zamítá. II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 2. 2000, čj. 35 Co 25/2000-53, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23.11.1999, čj. 9 C 1234/99-40; jím okresní soud zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému bezúplatně převést do vlastnictví žalobce části pozemků č. 114/1 a 122/1 v katastrálním území B. u Z. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že žalobce je sice oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"), a získal nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků za pozemky, které podle zákona o půdě nelze vydat; požaduje však pozemky ležící v chráněném ložiskovém území pro výskyt štěrkopísků, což bylo zjištěno z rozhodnutí Okresního báňského úřadu v L. a Ministerstva stavebnictví ČR. Podle metodických pokynů P. f. ČR (dále jen "P. f. ") jsou pozemky, kde je nerostné bohatství, vyloučeny z nabídky náhradních pozemků. Tyto vnitřní předpisy byly porušeny při uzavírání dohody o podmínkách převodu pozemků, uzavřené účastníky dne 14.8.1998, podle níž se účastníci mj.dohodli o umístění náhradního pozemku. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v odvolacím řízení dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět z jiných důvodů, než jaké uvedl okresní soud. Poukázal především na ustanovení § 11 odst. 1 a 2 zákona o půdě, z něhož nelze dovodit, že by si oprávněný mohl vybírat, které náhradní pozemky bude požadovat; naopak stát jako vlastník sám rozhoduje, který z náhradních pozemků na uspokojení nároku na náhradní pozemek nabídne. V daném případě nelze žalobě vyhovět již z toho důvodu, že žalobce požaduje do svého vlastnictví bezúplatné převedení pozemků, které si sám vybral, aniž s tím žalovaný souhlasil, neboť mu je nenabídl. Dohoda, uzavřená mezi účastníky dne 14. 8. 1998 o podmínkách převodu pozemků ve vlastnictví státu, nevyvolává, dle názoru odvolacího soudu, právní účinky smlouvy o bezúplatném převodu daných pozemků, ani právní účinky smlouvy o smlouvě budoucí. Za neplatnou by bylo třeba považovat i smlouvu o převodu pozemků do vlastnictví žalobce, i kdyby šlo o smlouvu uzavřenou podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě; podle § 17 odst. 1 písm. c) citovaného zákona totiž P. f., který je jinak výlučně oprávněn uzavírat dohodu o převodu náhradních pozemků, nespravuje pozemky, které jsou v souladu se zákonem č. 44/1988 Sb. určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů. V daném případě bylo rozhodnutím ministerstva stavebnictví a výstavby ČSR, čj. 0ip/4 - 427/75 ze dne 8. 8. 1975, rozhodnuto o vhodnosti ložiska k průmyslovému dobývání dle § 13 zákona č. 41/1957 Sb. Pro dané území, v němž se nachází ložisko štěrkopísků, pak bylo vydáno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v L., č.j. 2219 -To/90 ze dne 22. 7. 1991. V něm se výslovně uvádí, že jde o stanovení chráněného ložiskového území (dle § 17 horního zákona č. 44/1988 Sb.). Vedeno je pak jako B. 606014. Pokud by tedy P. f. ohledně takovýchto pozemků uzavřel dohodu o bezúplatném převodu nemovitostí do vlastnictví žalobce, šlo by o dohodu neplatnou pro rozpor s § 1 odst.1, a § 11 odst. 2 zákona o půdě; úkon by byl neplatný i pro právní nemožnost plnění, neboť podle § 17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě s takovými pozemky nemůže p. f. disponovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze všech výše uvedených důvodů nárok žalobce na uzavření dohody o bezúplatném převedení jím požadovaných konkrétních pozemků nevznikl, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Současně však posouzení právních účinků dohody účastníků ze dne 14. 8. 1998 a citovaných správních rozhodnutí na uplatněný nárok považuje krajský soud za otázku zásadního právního významu, a proto v tomto rozsahu výslovně připustil ve výroku rozsudku dovolání. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25.dubna 2000. Žalobce jej napadl včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., a jehož důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně dohody uzavřené účastníky ze dne 14.8.1988 v tom, že ji nepovažuje za dohodu o bezúplatném převodu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ani za smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu občanského zákoníku. Odmítá však závěr odvolacího soudu, podle něhož z uvedené smlouvy nelze vyvodit žádné účinky z hlediska ustanovení § 51 občanského zákoníku proto, že vůle účastníků nesměřovala k uzavření smlouvy nepojmenované, a že tato smlouva představuje pouze přípravná nezávazná ujednání k uzavření smlouvy podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Žalobce poukazuje na to, že smyslem smlouvy bylo stanovit, kterých pozemků se bude týkat samotná smlouva o bezúplatném převodu pozemků. Účastníci tak projevili úmysl posílit jistotu oprávněné osoby i p. f. o tom, co bude předmětem bezúplatného převodu, a zajistit další kroky, např. pořízení geometrického plánu. Uvedená dohoda byla iniciována p. f., a jeho zástupcem zformulována. Žalobce rovněž nesouhlasí s hodnocením důkazů, tj. rozhodnutí Ministerstva stavebnictví a výstavby ČSR a Obvodního báňského úřadu v L. Poukazuje přitom na ustanovení § 17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a zdůrazňuje, že toto ustanovení obsahuje odkaz na zákon č. 44/1998 Sb., § 32 zákona č. 50/1976 Sb., a § 10 odst. 2 vyhl. č. 85/1997 Sb. Podle názoru dovolatele nelze z obsahu těchto předpisů dovodit , že by shora citovaná rozhodnutí vyjímala předmětné pozemky ze správy P. f. Směrodatným pro vydání rozhodnutí o využití území pro těžbu nerostů je dle jeho názoru ustanovení § 27 horního zákona č. 44/1998 Sb., zejména pak jeho odstavec 6. Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, podle nichž si oprávněná osoba nemůže vybírat, které náhradní pozemky může požadovat. V této souvislosti interpretuje ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě odlišně od odvolacího soudu. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a jeho vrácení k dalšímu řízení, a současně žádá, aby dovolací soud uložil žalovanému povinnost nahradit náklady dovolacího řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř."). Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř, neboť odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.), včetně věcného vymezení tohoto dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.). Závěr o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem by bylo třeba učinit, pokud by odvolací soud s ohledem na zjištěný skutkový stav aplikoval na právní vztahy účastníků nesprávný právní předpis, nebo správně aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil. V daném případě dovolací soud konstatoval, že odvolací soud na daný případ správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o půdě a občanského zákoníku. Žalobce se domáhal svého plnění z nároku na převod náhradních pozemků za pozemky, které nemohly být vydány oprávněným osobám, jež mu své nároky převedly. Přitom navrhoval, aby jeho nárok byl uspokojen převodem konkrétních pozemků, na němž se již s žalovaným dohodl, což dokládal písemnou dohodou z 14.8.1998, s tím, že žalovaný mu dodatečně oznámil, že uvedené pozemky nemůže poskytnout jako pozemky náhradní, protože jde o naleziště štěrkopísků. Dovolací soud se již dříve zabýval výkladem ustanovení § 17 odst. 3 písm.a) zákona o půdě, kterým se realizuje právo oprávněné osoby na náhradu za pozemek,