26 Cdo 1511/2016 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1511/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2016 Spisová značka:26 Cdo 1511/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1511.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bytová náhrada Dobré mravy Nemožnost plnění Vyklizení bytu Změna poměrů Žaloba určovací Dotčené předpisy:čl. III bod 6 předpisu č. 519/1991Sb. čl. II bod 9 předpisu č. 293/2013Sb. § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 80 o. s. ř. § 243e odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 1. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.9.2019I.ÚS 2615/19JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto3.9.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1511/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce H. S., zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, proti žalované V. N., zastoupené JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou se sídlem v Olomouci, Jiřího z Poděbrad 893/9, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 9/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. prosince 2015, č. j. 12 Co 443/2015-151, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. prosince 2015, č. j. 12 Co 443/2015-151, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 8. 1. 2015 se žalobce domáhal určení, že povinnost k vyklizení bytu č. 743/2 o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím v prvním nadzemním podlaží v budově č. p. na ulici W. v O., zapsané na listu vlastnictví č. 3625 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc (dále též jen „Byt“), dříve uložená žalované, není vázána na zajištění bytové náhrady. Žalobu odůvodnil tím, že od vydání rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 1983, č. j. 8 C 95/83-6, jímž bylo žalované uloženo Byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu nebo ubytování, došlo ke změně poměrů, které spatřoval zejména ve skutečnosti, že se v roce 2010 stal vlastníkem Bytu, došlo ke změně právních předpisů, pronajímatelé již nemají povinnost zajišťovat vyklizovaným osobám bytovou náhradu. Trvání na soudem uložené povinnosti by tak bylo v rozporu s dobrými mravy, žádnými byty ani nedisponuje. Měl za to, že na daném určení má naléhavý právní zájem, neboť bez vydání rozhodnutí nemůže Byt užívat a musí si pro uspokojení své bytové potřeby sám pronajímat jiný byt a platit nájemné. Žalovaná hradí za užívání bytu částku, která neodpovídá obvyklému nájemnému, přes opakované výzvy mu odmítá umožnit přístup do předmětného bytu za účelem kontroly či výměny dveří a oken. Jako vlastník bytu obdržel příkaz k domovní prohlídce kvůli podezření, že syn žalované v bytě nedovoleně vyrábí či jinak nakládá s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 19 C 9/2015-110, žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalobci povinnost zaplatit náklady řízení České republice. Po provedeném dokazování zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 1983, č. j. 8 C 95/83-6, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1983, č. j. 9 Co 442/83-11 (dále též jen „Rozsudek“), bylo žalované zrušeno právo užívat Byt a bylo jí uloženo Byt vyklidit a předat do patnácti dnů poté, co jí bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Žalobce uzavřel dne 1. 6. 2010 se statutárním městem Olomouc kupní smlouvu o převodu jednotky (Bytu), s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 4. 10. 2010, v níž bylo mimo jiné uvedeno, že Byt užívá žalovaná a že jsou vedeny soudní spory o zajištění bytové náhrady. Dále zjistil, že žalovaná platí úhradu za užívání předmětného bytu, s žalobcem se nedohodla na zvýšení nájemného, a že soudem byla nařízena domovní prohlídka předmětného bytu kvůli podezření, že syn žalované nedovoleně vyrábí a jinak nakládá s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Návrhy právního předchůdce žalobce na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením žalované byly s odkazem na čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb., ve znění zákona č. 24/1993 Sb., zamítnuty usneseními Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2007, č. j. 50 E 35/2006-132 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2008, č. j. 40 Co 608/2007-269), a ze dne 12. 9. 2009, č. j. 50 E 19/2009-252 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2010, č. j. 40 Co 323/2010-316), neboť zajištěná bytová náhrada neodpovídala exekučnímu titulu. Rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 15 C 402/2008-107 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 5. 2010, č. j. 12 Co 72/2010-169), byla zamítnuta žaloba žalované proti právnímu předchůdci žalobce „o určení existence nájemního vztahu k předmětnému bytu, zákonné formy bytové náhrady a určení, že specifikované prostory nejsou zákonnou formou bytové náhrady“, s odůvodněním, že žalovaná není nájemkyní Bytu, svědčí jí pouze právo bydlení do zajištění náhradního bytu. Na základě těchto zjištění uzavřel, že žaloba není důvodná. Žalobci sice svědčí naléhavý právní zájem na daném určení, nedošlo však k žádné změně poměrů, žalovaná ani právo na bydlení nezneužívá v rozporu s dobrými mravy. Okolnost, že si žalobce (který se o zajištění náhradního bytu - na rozdíl od svého právního předchůdce - ani nepokusil) pro uspokojení své bytové potřeby musí najímat byt, a že byla nařízena domovní prohlídka Bytu pro podezření z páchání trestného činu synem žalované, nepovažoval za změnu poměrů. Měl za to, že není ani významné, že žalovaná uzavřela původní nájemní smlouvu s tím, že bude v domě vykonávat práci domovníka, kterou však nikdy pro svůj zdravotní stav nevykonávala (a proto soud rozhodl o skončení jejího práva Byt užívat), a že platí za užívání Bytu úhradu stanovenou právním předchůdcem žalobce, přestože žalobce má za to, že tato výše neodpovídá obvyklému nájemnému. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 12 Co 443/2015-151, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že dříve uložená povinnost žalované vyklidit Byt není vázána na zajištění bytové náhrady, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci rozsudku. Při právním posouzení věci vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (který ostatně nebyl v odvolacím řízení zpochybněn). S odkazem na ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), měl (shodně se soudem prvního stupně) za to, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že došlo k tak podstatné změně poměrů, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby trvala povinnost žalobce zajistit žalované náhradní byt. Již jen s ohledem na časový odstup mezi vydáním Rozsudku a nynějším řízením považoval závěr soudu prvního stupně, že nedošlo ke změně poměrů, „za absurdní“. Zdůraznil, že od vydání Rozsudku se výrazně změnila právní úprava. Poukázal na čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb., ve znění zákona č. 24/1993 Sb., podle něhož pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, jimiž byla povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se sice mohl u soudu domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec, avšak oprávněný, jímž byl Podnik bytového hospodářství města Olomouce, takovou žalobu nepodal. Od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), tedy od 1. 1. 2014, došlo k zániku bytových náhrad a po zrušení zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, již nemá žalobce, který sám byty nedisponuje, možnost požádat o zajištění bytové náhrady obec a tím se stala jeho povinnost zajistit žalované náhradní byt plněním nemožným. Uzavřel, že tato změna prá