26 Cdo 1534/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1534/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 2. 2023 Spisová značka:26 Cdo 1534/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1534.2022.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem domu (o. z.) Dotčené předpisy:§ 2221 o. z. § 680 odst. 2 obč. zák. § 261a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:8. 5. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1534/2022-381 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno, IČO 69797111, proti žalovaným 1. V. S., narozenému XY, a 2. M. S., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Palackého třída 2203/186, o zaplacení 213.234 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 411/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 59 Co 145/2021-337, takto: I. Dovolání proti části rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 59 Co 145/2021-337, v níž potvrdil výrok III. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 35 C 411/2017-302, se odmítá, jinak se zamítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 29. 11. 2017 domáhala, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit ji společně a nerozdílně částku 213.234 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 9. 2017 do zaplacení za užívání pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, část obce XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (dále též jen „Nemovitosti), a to za dobu od 4. 12. 2014 do 30. 6. 2017. Tvrdila, že žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 3. 2. 2011 smlouvu o nájmu předmětných nemovitostí s P. a L. S., svými syny, vlastníky Nemovitostí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2014, sp. zn. 43 T 2/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 8 To 90/2014, byl L. S. uložen mj. trest propadnutí majetku, proto právní moci rozhodnutí (4. 12. 2014) nabyla i jeho spoluvlastnický podíl ve výši ½ k Nemovitostem, které i nadále užívají žalovaní, za jejich užívání jí však nic neplatí. Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 35 C 411/2017-302, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 200.870,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 9. 2017 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 4.596 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 12.363,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 9. 2017 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek (výrok III.). Jednalo se o jeho druhý rozsudek v této věci, předchozí rozsudek ze dne 3. 5. 2018, č. j. 35 C 411/2017-152, spolu s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (odvolací soud) ze dne 30. 10. 2019, č. j. 59 Co 185/2019-248, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 28 Cdo 2264/2020-280. K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 59 Co 145/2021-337, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaní, kteří byli původně vlastníky Nemovitostí, je kupní smlouvou ze dne 26. 5. 1999 prodali do podílového spoluvlastnictví (každému ½) svým synům –P. a L. S. za sjednanou kupní cenu 2.000.000 Kč (dále též jen „Kupní smlouva“), Nemovitosti nadále užívali, dne 3. 2. 2011 uzavřeli (jako nájemci) se syny (jako pronajímateli) smlouvu o nájmu Nemovitostí na dobu 1. 2. 2011 do 1. 2. 2041, nájemné si sjednali ve výši 13.000 Kč měsíčně a dohodli se, že s ohledem na neuhrazení celé kupní ceny dohodnuté v Kupní smlouvě, bude nájemné hrazeno tak, že na úhradu každého měsíčního nájemného bude postupně započítávána jejich pohledávka z titulu dlužné kupní ceny, včetně úroků z prodlení (celkem byl dluh vyčíslen ve výši 4.700.000 Kč); náklady na služby spojené s užíváním předmětu nájmu se zavázali hradit pronajímatelé (dále též jen „Nájemní smlouva“). Spoluvlastnický podíl L. S. byl v roce 2014 postižen trestem propadnutí majetku. Za správné považoval rovněž jeho právní závěry. Vznik nájmu (platnost Nájemní smlouvy) posoudil s odkazem na § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“ nebo „nový občanský zákoník“) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“ nebo „starý občanský zákoník“), povinnost platit úhradu za užívání Nemovitostí za období od 4. 12. 2014 pak podle nového občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že Nájemní smlouva byla uzavřena platně, měla všechny zákonem požadované náležitosti (§ 663 obč. zák.). Do právního postavení L. S. (původního pronajímatele) vstoupila na základě uložení trestu propadnutí majetku s účinností od 4. 12. 2014 (dnem právní moci rozsudku) žalobkyně, na níž přešlo vlastnické právo k jeho spoluvlastnickému podílu. Měl za to, že žalobou uplatněný nárok – náhrada za užívání Nemovitostí za období od 4. 12. 2014 do 30. 6. 2017 – je proto třeba posoudit jako dluh na nájemném z platné Nájemní smlouvy. Vůči žalobkyni nebylo možné, aby k úhradě nájemného docházelo formou zápočtu (sjednaného v Nájemní smlouvě), a to už proto, že žalovaní vůči ní nedisponují žádnou pohledávkou. Dluh na nájemném považoval za dělitelný závazek, žalovaní tak byli povinni hradit žalobkyni nájemné připadající na její spoluvlastnický podíl, tedy částku 6.500 Kč měsíčně, což však nečinili, a protože po rozhodné období nebyla část nájemného náležející žalobkyni ani hrazena jinak, považoval žalobu za důvodnou. Za nedůvodnou považoval námitku promlčení, kterou vznesli žalovaní (žaloba byla podána před uplynutím promlčecí doby). S ohledem na ujednání v Nájemní smlouvě nepřisvědčil ani jejich tvrzení, že nájemné bylo fakticky uhrazeno jednorázovým zápočtem v celé výši za celou dobu trvání nájmu (při uzavření Nájemní smlouvy). Za nedůvodnou považoval rovněž jejich námitku o nedostatku pasivní věcné legitimace. Oba (tehdejší) spoluvlastníci uzavřeli platnou Nájemní smlouvu, není tedy žádný opomenutý spoluvlastník, který by se měl domáhat bezdůvodného obohacení, a povinnost hradit nájemné nebyla žalovanými ve vztahu k žalobkyni plněna. Měl za to, že žalobkyně se proto správně domáhá náhrady za užívání Nemovitostí po žalovaných (nájemcích). Poukázal také na právní závěry vyjádřené v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci a připomenul, že jednostranné započtení (tvrzených) nároků za správu a údržbu předmětných nemovitostí (provedené žalovanými v rámci řízení) není vůči žalobkyni (České republice) přípustné. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním. Vytýkali mu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (odkázali na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008 a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přiznal žalobkyni více, než požadovala ve svém žalobním návrhu, neboť přestože bylo vždy požadováno solidární splnění dluhu, byli k úhradě dluhu zavázáni každý zvlášť, a to navíc každý v plné výši dluhu. Za nesprávný považovali závěr, že povinnost platit nájemné je v případě společného nájmu dělitelným plněním. Měli za to, že v projednávané věci byla solidarita dána jak na jejich straně, tak na straně pronajímatelů (žalobkyně a P. S.). Jestliže tedy uhradili nájemné v plné výši formou zápočtu vůči P. S. (druhému z pronajímatelů), zaniklo žalobkyni právo požadovat po nich cokoli z titulu úhrady nájemného. Odvolací soud proto otázku jejich pasivní věcné legitimace posoudil nesprávně; z rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4894/2007, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Cdo /správně Odo/ 103/2006) vyplývá, že nárok měl být vznesen vůči P. S. (druhému ze spoluvlastníků), jemuž bylo nájemné uhrazeno v plné výši a který se tak na úko