26 Cdo 1653/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1653/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2008 Spisová značka:26 Cdo 1653/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1653.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1653/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. B., o přivolení ke stavebním pracím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 57/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 16 Co 494/2006-140, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. února 2003, č. j. 8 C 57/2002-52, zamítl žalobu na určení, že žalobce je oprávněn provádět stavební úpravy v bytě č. 14, sestávajícím ze dvou pokojů o velikosti 21,30 m2 a 25 m2, IV. kategorie, který se nachází ve 4. nadzemním podlaží – 3. patře domu Malířská 1/356 v P. 7, a v bytě č. 12, sestávajícím ze dvou pokojů o velikosti 17,20 m2 a 23 m2 a kuchyně o velikosti 17 m2, IV. kategorie, který se nachází ve 4. nadzemním podlaží – 3. patře domu Malířská 1/386 v P. 7 (dále jen „předmětné byty“, resp. „byty“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), vedoucí k rozdělení obou administrativně rozdělených prostorů a vytvoření bytu 2+1, I. kategorie, a 1+1, I. kategorie, tak, že nájemkyní bytu o velikosti 2+1, I. kategorie, bude tehdejší druhá žalovaná J. P. a nájemkyní bytu 1+1, I. kategorie, bude tehdejší první žalovaná H. B. (dále jen „žalovaná“), a že žalované jsou povinny umožnit přístup do bytu č. 14 v Malířské ulici architektům, stavebníkům a kolaudačním úředníkům; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, v němž se nachází oba byty, jejichž nájemkyněmi byly obě tehdejší žalované, které s ohledem na své stáří a obavy ze zvýšení nájemného neudělily souhlas se stavebními úpravami v předmětných bytech (ve smyslu § 695 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“), že bez uvedeného souhlasu žalobce nemůže získat stavební povolení, a proto se jako pronajímatel domáhal určení, že je oprávněn provádět stavební úpravy v administrativně rozdělených bytech IV. kategorie vedoucí k vytvoření samostatných bytů I. kategorie pro každou z tehdejších žalovaných s odůvodněním, že žalované obývají prostory v rozporu s kolaudovaným stavem, za což mu hrozí pokuta. Jelikož podle § 695 věty třetí obč. zák. je nájemce povinen umožnit provedení stavebních úprav, provádí-li je pronajímatel na příkaz stavebního úřadu, soud prvního stupně nejdříve zkoumal, zda příslušný stavební úřad vydal příkaz k provedení nezbytných úprav podle § 87 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“); konstatoval, že v daném případě nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno vydání takového příkazu. Protože ve smyslu § 695 věty první obč. zák. je pronajímatel jinak oprávněn provádět stavební úpravy a jiné podstatné změny v bytě pouze se souhlasem nájemce, který lze odepřít jen z vážných důvodů (§ 695 věta druhá obč. zák.), zabýval se soud prvního stupně posouzením, zda žalované odepřely souhlas se stavebními úpravami z vážných důvodů. Přitom důvody, pro něž žalované odepřely souhlas se stavebními úpravami, tj. jejich vysoký věk, špatný zdravotní stav a zvláště pak sníženou pohyblivost a také stanovisko stavebního úřadu ze dne 10. srpna 2000, které nákladné stavební úpravy nejen nevyžaduje, ale naopak upřednostňuje současný stav, pokládal za vážné důvody pro odepření souhlasu se stavebními úpravami ve smyslu § 695 věty druhé obč. zák. Soud prvního stupně věc posuzoval rovněž z hlediska dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a uzavřel, že zamítnutím žaloby nenadřazuje nájemní právo žalovaných nad vlastnické právo žalobce ve smyslu § 123 obč. zák., neboť podle citovaného ustanovení je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, přičemž zákonnými mezemi (ve smyslu citovaného ustanovení) jsou podle soudu prvního stupně právě vážné důvody pro odepření souhlasu nájemce se stavebními úpravami podle § 695 věty druhé obč. zák. Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že žalované si řádně plní povinnosti nájemce a že naopak žalobce porušuje povinnost pronajímatele tím, že nezajistil opravu nefunkčního domovního výtahu. Z uvedených důvodů žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 17 Co 331/2003-74, citovaný rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 14. dubna 2004, č. j. 8 C 57/2002-94, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu k tehdejší druhé žalované J. P., zemřelé, a řízení vůči ní zastavil. Poté Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) usnesením ze dne 21. dubna 2005, č. j. 26 Cdo 1376/2004-117, odmítl pro nepřípustnost dovolání žalobce proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu; současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení účastníků. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 13. června 2006, sp. zn. I. ÚS 287/05, zrušil potvrzující rozsudek odvolacího soudu a odmítací usnesení dovolacího soudu, odmítl návrh na zrušení rozsudku soudu prvního stupně a také návrh na zrušení ustanovení § 695 obč. zák. Po zrušujícím nálezu Ústavního soudu odvolací soud usnesením vyhlášeným u odvolacího jednání dne 28. listopadu 2006 připustil změnu žaloby a na to rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 16 Co 494/2006-140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku a ve výroku o věci samé ve znění, že se zamítá žaloba s návrhem, aby byl nahrazen souhlas žalované s tím, aby žalobce byl oprávněn provádět stavební úpravy v bytě č. 14, sestávajícím ze dvou pokojů o velikosti 21,3 m2 a 25 m2, IV. kategorie, který se nachází ve 4. nadzemním podlaží – 3. patře domu v Malířské ulici č. 1/356 v P. 7, vedoucí k rozdělení administrativně rozdělených prostorů a vytvoření bytu 2+1, I. kategorie, a 1+1, I. kategorie, tak, že nájemkyní bytu 1+1, I. kategorie, bude žalovaná; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a konstatoval, že nebyl-li stavebním úřadem vydán příkaz k provedení nezbytných úprav podle § 87 odst. 1 stavebního zákona, soud prvního stupně se správně zabýval posouzením, zda lze za vážné (ve smyslu § 695 věty druhé obč. zák.) pokládat důvody, pro něž žalovaná odepřela souhlas se zamýšlenými stavebními úpravami. Shodně se soudem prvního stupně (a s odkazem na právní závěry přijaté Nejvyšším soudem České republiky ve věci sp. zn. 21 Cdo 170/2002) dovodil, že vysoký věk žalované, její špatný zdravotní stav a zvláště sníženou pohyblivost lze pokládat za vážné důvody odepření souhlasu se stavebními úpravami; bez právního významu není v této souvislosti ani negativní stanovisko stavebního úřadu ze dne 10. srpna 2000, které nákladné stavební úpravy bytu nejen nevyžaduje, nýbrž naopak upřednostňuje současný stav. Dodal, že zejména vysoký věk a nepříznivý zdravotní stav žalované hovoří zcela jasně ve prospěch zachování stávajícího stavu a nezasahování do práv nájemce na bydlení. Poukázal rovněž na neplnění povinností ze strany žalobce, který nezajistil opravu nefunkčního domovního výtahu. Podle názoru odvolacího soudu neprovedení stavebních úprav nelze pokládat za zásah do práv vlastníka, neboť ten je i nadále oprávněn předmět vlastnického práva držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítl, že při posouzení věci podle § 695 obč. zák. se žádný ze soudů nezabýval jeho opakovanými návrhy (v dovolání podrobně vylíčenými), které by vedly k maximální eliminaci potíží žalovaných. Dále uvedl, že u