26 Cdo 167/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 167/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 6. 2011 Spisová značka:26 Cdo 167/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.167.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. § 126 odst. 1 obč. zák. § 243b odst. 2 o. s. ř. § 243b odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 167/2009 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části Praha 8, se sídlem úřadu v Praze 8, Zenklova 35, zastoupené JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Poděbrad 18, proti žalované I. Ř., , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 194/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 29 Co 497/2007-98, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 29 Co 497/2007-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. června 2007, č. j. 9 C 194/2006-74, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 12. 6. 2007, č. j. 9 C 194/2006-74, uložil žalované, aby do šesti měsíců od právní moci rozsudku vyklidila a vyklizený předala žalobkyni byt v P. (dále „předmětný byt“ resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dovodil, že předmětný byt se nachází v domě, který je ve vlastnictví hlavního města Prahy a spravuje žalobkyně. Byt byl v roce 1967 přidělen jako služební domovnický byt A. Ř. Od roku 1977 jej spolu s ní užíval její vnuk K. Ř., bratr žalované. A. Ř. zemřela 10. 8. 1989. Usnesením soudu prvního stupně z 11. 12. 1989, č. j. 14 C 176/89-4, byl schválen smír, podle kterého se K. Ř. zavázal vyklidit předmětný byt do 15 dnů po té, co mu bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování; rozhodnutí nabylo právní moci 16. 1. 1990. K. Ř. požádal 3. 5. 1990 o přidělení náhradního bytu a 10. 5. 1990 byl zařazen do evidence uchazečů o přidělení bytu. Dne 17. 6. 2005 se do předmětného bytu přestěhovala žalovaná z bytu v P. byt, jehož byla nájemkyní, předala vlastníkovi domu 30. 6. 2005). Důvodem jejího přestěhování byla péče o nemocného bratra K. Ř. Trpěl mimořádně těžkým onemocněním dýchacích cest s komplikacemi, které mu znemožňovaly jakýkoli pobyt mimo byt. Žalovaná o něj každodenně pečovala, od června 2005 byla v předmětném bytě hlášena k trvalému pobytu a vedena v evidenčním listu. K. Ř. zemřel 23. 5. 2006. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smrtí A Ř. nemohlo na K. Ř. přejít právo užívat služební domovnický byt § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. K. Ř. svědčilo k předmětnému bytu pouze tzv. právo na bydlení podle § 187 odst. 1 občanského zákoníku v tomto znění do doby, než mu bude přidělen přiměřený náhradní byt nebo náhradní ubytování, a posléze právo vyplývající s uzavřeného soudního smíru. Protože § 706 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák.“) upravuje pouze přechod nájmu bytu, je zřejmé, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. K její námitce, že by žaloba měla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., uvedl, že se přestěhovala k bratrovi až po uzavření soudního smíru, takže mohla a měla být seznámena s tím, že ten není nájemcem předmětného bytu. V té době byla nájemkyní jiného bytu a věděla, že zdravotní stav jejího bratra je velice vážný. Skutečnost, že za této situace opustila svůj dosavadní byt, nemůže jít k tíži žalobkyně. Uzavřel, že s odkazem § 3 odst. 1 obč. zák. nelze žalované přidělit bytovou náhradu, která jí podle zákona nepřísluší. Podle ustálené judikatury lze odepřít výkon existujících práv a povinností, nikoliv založit neexistující právo nebo povinnost. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem z 12. 2. 2008, č. j. 29 Co 497/2007-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplněním dokazování zjistil, že žalovaná uzavřela pracovní smlouvu na dobu neurčitou, že v roce 2007 činil její čistý příjem 91.663,- Kč s měsíčními náhradami kolem 460,- Kč čistého a že v roce 2004 prodělala operaci s diagnózou „N872 – Těžká cervikální dysplazie nezařazená jinde“. Jinak se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když jí nepřiznal bytovou náhradu. V řízení bylo prokázáno, že důvodem jejího přestěhování k bratrovi byl jeho kritický zdravotní stav, vyžadující každodenní péči. Nemohla ho vzít do bytu, který v té době užívala, neboť trpěl onemocněním dýchacích cest a její byt se nacházel ve druhém patře v domě bez výtahu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, na základě čeho dospěly k závěru, že mohla a měla být seznámena s tím, že její bratr není nájemcem předmětného bytu, jestliže sama žalobkyně s ním jednala jako s nájemcem. Odvolací soud nepřihlédl ani k výši jejích příjmů, ze kterých není schopna hradit tržní nájemné. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je možné odepřít výkon práva na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. a vázat povinnost vyklizení na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady. Vždy je třeba posoudit okolnosti na obou stranách. V této souvislosti poukazuje na to, že její bratr po uzavření smíru žádal o přidělení bytové náhrady, avšak žalobkyně svůj závazek nikdy nesplnila, čímž zavinila vzniklou situaci. V úvahu je třeba vzít i postavení žalobkyně, jejíž povinností je pečovat o potřebu bydlení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o. s. ř.”. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti. Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – brojí proti potvrzujícímu rozsudku pouze ve výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaná domáhá toho, aby vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění bytové náhrady, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 28. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a z 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost dovolací soud už na tomto místě dodává, že v soudní praxi není pochyb o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovanou je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§ 243b odst. 2