26 Cdo 1675/2024

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 36 Co 171/2023-363, ve znění usnesení ze dne 7. 5. 2024, č. j. 36 Co 171/2023-405, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 7. 2. 2023, č. j. 31 C 154/2021-261, ve znění usnesení ze dne 16. 5. 2023, č. j. 31 C 154/2021-286, jímž zamítl žalobu na určení, že žalovaná 2) vypověděla neoprávněně výpovědí, datovanou ke dni 15. 1. 2021 (dále jen „výpověď“), smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání ze dne 15. 12. 2014, ve znění dodatku č. 1 ze dne 8. 3. 2016 a dodatku č. 2 ze dne 30. 11.2016, kterou uzavřela původní žalobkyně, jakožto pronajímatelka, a žalovaná 2), jakožto nájemkyně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalované prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřily, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek (kdy a jakým způsobem byly žalovaným doručeny námitky proti výpovědi); nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, ostatně nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu.

Ustálené soudní praxi přitom odpovídá závěr odvolacího soudu, že žalovaným byly námitky proti výpovědi (doručené dle zjištění soudů 15. 1. 2021) doručeny (došly do sféry jejich dispozice ve smyslu § 570 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) až dne 16. 2. 2021 prostřednictvím držitele poštovní licence, a tudíž opožděně, neboť uplynula zákonná prekluzivní lhůta jednoho měsíce ode dne doručení výpovědi [k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, na nějž odkázala dovolatelka v dovolání, ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009, či ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, jejichž závěry jsou využitelné i v poměrech současné právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018)].

Námitkou „nepřezkoumatelnosti“ rozsudku odvolacího soudu dovolatelka rovněž uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou řízení a vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovolání podává též do výroku II napadeného rozsudku, tedy do výroku o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).