26 Cdo 1764/2016 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1764/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 8. 2017 Spisová značka:26 Cdo 1764/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1764.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 261 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31.12.2013 § 35 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 11. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.11.2017IV.ÚS 3491/17JUDr. Jaroslav Fenykodmítnuto21.5.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1764/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně DELTA CENTER a.s., se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Bubenské nábřeží 306/13, IČO 45148007, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o zaplacení 282.248.315,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 157/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 69 Co 146/2015-574, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 190.599 Kč k rukám JUDr. Zdeňka Krampery, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 11. 11. 2015, č. j. 69 Co 146/2015-574, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 3. 2. 2015, č. j. 27 C 157/2013-467, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 180.244.093,86 Kč s úrokem z prodlení představující slevu z nájemného za dobu 11. 6. 2010 – 31. 12. 2012 a částky 102.004.221,30 Kč s úrokem z prodlení představující náhradu škody (ušlý zisk za dobu od 11. 6. 2011 do 31. 12. 2012) a uložil žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení žalované a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně požaduje slevu z nájemného a náhradu škody za dobu od 11. 6. 2010 do 31. 12. 2012, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto správně posoudil věc podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že skutkové závěry odvolacího soudu odpovídají obsahu spisu. Dovolatelka (prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu - § 241a odst. 1 o. s. ř.) napadla právní posouzení vztahu vzniklého mezi účastníky uzavřením smlouvy o nájmu ze dne 9. 12. 1994 (ve znění pozdějších dodatků) učiněné odvolacím soudem. Závěr odvolacího soudu, že právní vztah vzniklý mezi účastníky je podle § 261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) vztahem obchodně právním, sice správný není; v souladu s judikaturou je však jeho závěr, že se tento vztah řídí ustanoveními o nájemní smlouvě podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Smlouvu o nájmu (uzavřenou dne 9. 12. 1994 na dobu určitou s účinností od 1. 4. 1995, jejímž předmětem byly tam uvedené nemovité a movité věci tvořící areál tržnice v prostoru bývalých jatek v P. – H., dále jen „Nájemní smlouva“) uzavírala samosprávná územní jednotka (žalovaný) s podnikatelem (žalobkyně) při jeho podnikatelské činnosti, jejím obsahem však nebylo zabezpečování veřejných potřeb. Podle soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4260/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, uveřejněný pod číslem 41/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zabezpečování veřejných potřeb zahrnuje uspokojování potřeb neurčitého počtu lidí, a to bez ohledu na to, zda jde o celou společnost nebo pouze o její část. Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp. Takovéto potřeby jsou zajišťovány jednotně pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných komunikací, osvětlení apod. I když pojem zabezpečování veřejných potřeb užitý v ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák. je vykládán tzv. v širších souvislostech, dospěla soudní praxe (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 33 Odo 341/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4988/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1725/2011) k závěru, že zmíněným hlediskům neodpovídá nájem budov, neboť pronájem budovy má především charakter výkonu vlastnického práva a s veřejným zájmem nesouvisí. K závěru, že jde o smlouvu, jejímž obsahem je uspokojování veřejných potřeb, nepostačí jen to, že Nájemní smlouva byla uzavřena na základě obchodní veřejné soutěže vyhlášené podle § 281 a násl. obch. zák. (srovnej obdobně závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Odon 8/96). Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2685/99, uveřejněný pod číslem 26/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod číslem 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je-li nemovitost pronajata jako celek (i když obsahuje nebytové prostory), je režim nájemního vztahu podřízen § 663 a násl. obč. zák., nikoliv zákonu č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). V právní teorii (srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 676 – 684. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1930) i v soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 556/2006) zároveň není pochyb, že obecná úprava nájmu v občanském zákoníku (§ 663 a násl.) nebrání účastníkům smlouvy o nájmu nemovitosti, aby si v rámci smluvní volnosti (§ 2 odst. 3 obč. zák.) sjednali (např. i odkazem na ustanovení zákona č. 116/1990 Sb.) vznik, obsah a skončení nájmu jinak, než stanoví obč. zák. Vyplývá-li tedy ze skutkových zjištění (jimiž je dovolací soud vázán a která ostatně odpovídají obsahu spisu), že si účastníci v Nájemní smlouvě sjednali konkrétní práva a povinnosti jak podle obč. zák., tak podle zákona č. 116/1990 Sb. (např. jeden z výpovědních důvodů je ujednán odkazem na konkrétní ustanovení zákona č. 116/1990 Sb.), byla takováto ujednání možná. Zároveň však z obsahu Nájemní smlouvy nevyplývá (podle závěrečných ustanovení se „vztahy mezi stranami touto smlouvou neupravené řídí ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., občanského zákoníku v platném znění a dalšími obecnými právními předpis