26 Cdo 187/99 – Nejvyšší soud

26 Cdo 187/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové, v právní věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu P., zastoupenému advokátkou, o určení práva nájmu bytu, práva na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví a uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 10 C 396/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 1997, č.j. 11 Co 251/97-68, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20.3.1997, č.j. 10 C 396/95-51, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je nájemkyní družstevního bytu č. 1 o pokoji a kuchyni v přízemí domu č.p. 551, katastrální území K., vlastnicky patřícího žalovanému (dále \"předmětný byt\"), určení, že má právo na uzavření smlouvy o převodu předmětného bytu do vlastnictví, jakož i uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalovanou takovouto smlouvu do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni ani jejímu manželovi K. J. nevzniklo k předmětnému bytu, který měl v roce 1949, kdy jej začali oba užívat, charakter bytu služebního (domovnického), právo osobního užívání bytu (když jejich užívací vztah byl sjednán na dobu určitou), a proto nemohlo dojít podle ustanovení § 871 odst. 4 obč.zák. k zákonné transformaci na právo nájmu služebního bytu, byť předmětný byt splňoval znaky služebního bytu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb.; jejich právní vztah k bytu bylo proto třeba - za použití analogie - považovat za společný nájem bytu (§ 700 obč.zák.) na dobu určitou. I když se manžel žalobkyně stal v roce 1953 členem družstva, které bylo právním předchůdcem žalovaného, nevzniklo mu k předmětnému bytu právo nájmu družstevního bytu, neboť nebyla uzavřena nájemní smlouva způsobem předpokládaným zákonem č. 138/1948 Sb. (tj. přikázáním bytu místním národním výborem a následným sepsáním nájemní smlouvy). Pokud tedy jmenovaný vyzval žalovaného k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného bytu do vlastnictví, učinil tak sice jako člen žalovaného družstva, nikoliv však jako nájemce družstevního bytu, a nelze jej proto považovat za osobu k tomuto úkonu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 24 a § 28a zákona č. 42/1992 Sb. Za tohoto stavu neshledal soud prvního stupně žalobu žalobkyně, na níž přešlo smrtí jejího manžela v roce 1993 členství v žalovaném družstvu, v části, jíž se domáhala určení, že je nájemkyní předmětného družstevního bytu, a že má právo na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví, důvodnou. Zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému uzavřít takovouto smlouvu odůvodnil tím, že žalobní petit v této části nesplňuje požadavek přesného a výslovného znění dohody, a případný vyhovující výrok rozsudku by byl nevykonatelný. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.9.1997, č.j. 11 Co 251/97-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Současně proti svému rozsudku připustil dovolání. Podle názoru odvolacího soudu měl předmětný byt v roce 1949, kdy se do něho žalobkyně se svým manželem nastěhovala, charakter domovnického bytu v domě tzv. obecně prospěšného bytového družstva, které se v roce 1953 transformovalo do lidového bytového družstva. Byty v domech uvedených družstev podléhaly podle ustanovení § 6 odst. 1 tehdy platného zákona č. 148/1948 Sb. (správně mělo být uvedeno zákona č. 138/1948 Sb.), o hospodaření s byty, přidělovacímu právu místního národního výboru; to se však nevztahovalo na byty domovnické (§ 33 odst. 1 písm. e/ citovaného zákona). Také další právní úprava provedená zákonem č. 67/1957 Sb., o hospodaření s byty, resp. jeho novela (zákon č. 147/1961 Sb.) vycházela ze zásady, že družstevní byty přiděloval místní národní výbor (§ 19 cit. zákona); domovnické byty byly z působnosti tohoto zákona vyňaty (§ 27 cit.zákona). Zásada, že o přidělování bytů v domech lidových bytových družstev rozhodoval místní národní výbor, zůstala zachována i po účinnosti občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., a zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty; rozhodnutí tohoto orgánu bylo základním předpokladem vzniku práva osobního užívání bytu, a pouze takovéto právo se mohlo ve smyslu ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 transformovat na právo nájmu bytu, jehož existence byla podmínkou uplatnění práva na převod bytu do vlastnictví podle § 24 zákona č. 42/1992 Sb. Odvolací soud uzavřel, že \"z výsledků dokazování je nepochybné, že žalobkyně získala byt jako domovnický, a v řízení.... neprokázala, že by tento byt ztratil charakter služebního bytu, neboť je právem vlastníka určit, který z bytů v jeho domě je bytem služebním, že by byl jako byt v domě LBD manželovi nebo žalobkyni přidělen správním orgánem a vzniklo k němu právo osobního užívání. I když manžel žalobkyně, a posléze i žalobkyně získali postavení člena žalovaného družstva, tato skutečnost sice zakládala nárok na přidělení družstevního bytu, ale sama o sobě nemohla vykonat žádný vliv na změnu charakteru jejich domovnického bytu\". Na základě toho neshledal žalobu, opírající se o tvrzení, že předmětný byt byl od roku 1949 užíván žalobkyní a jejím manželem nejprve jako byt domovnický, a od roku 1953 z titulu členství v družstvu (nikoliv jako byt služební) důvodnou. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil tím, že \"žalobkyně v bytě bydlí od roku 1949 a do současné doby došlo ke dvěma podstatným změnám v úpravě ...práva k bytům\", takže jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že soudy obou stupňů \"nevzaly v úvahu její argumentaci a výklad § 871 odst. 1 OZ\". Dovolatelka má za to, že citované ustanovení míří nejen na případy práva osobního užívání bytu, ale i na \"jakékoliv právo užívání jiných obytných místností, vzniklé podle dosavadních předpisů a které do nabytí účinnosti tohoto zákona trvá\". Záměrem zákonodárce (uvádí se v dovolání) nebylo ponechat jakýkoliv dosavadní právní poměr k bytu, či jiné obytné místnosti mimo právní úpravu. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na \"nález číslo 9 Ústavního soudu České republiky\", podle kterého je uvedené ustanovení předpisem transformační povahy, jehož účelem je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů, jakož i na to, že tento záměr zákonodárce je třeba při výkladu § 871 obč.zák. respektovat. Dovozuje, že z citovaného ustanovení je zřejmé, že \"žalobkyně nejpozději ke dni 1.1.1992 měla nájemní poměr k žalovanému, jakožto vlastníku domu\", a namítá, že jiný výklad by byl \"v rozporu se základními zásadami ústavního zřízení a Listinou základních práv a svobod\". Není pochyb o tom (uvádí se v dovolání), že žalobkyně je členem žalovaného družstva, že jeho členem byl i její zemřelý manžel, a je tedy osobou, oprávněnou ve smyslu ustanovení § 24 zákona č. 42/1994 Sb. učinit výzvu k převodu předmětného bytu do vlastnictví. Odvolací soud však \"přiznání tohoto práva upírá, neboť dovozuje, že k uzavření dohody o užívání bytu bez předchozího přidělovacího rozhodnutí správního orgánu nemohlo právo osobního užívání bytu založit...\". Povinnost žádat přivolení příslušného orgánu státní správy však byla na straně pronajímatele (uvádí se v dovolání), a případný nedostatek takovéhoto povolení nelze přičítat k tíži občanovi. Dovolatelka dále namítá (pro případ, že by dovolacím soudem nebyl akceptován jí zastávaný výklad ustanovení § 871 obč.zák.), že nabyla právo osobního užívání předmětného bytu vydržením, neboť je vykonávala pro sebe a byla v dobré víře, že jí toto právo patří, když jí žalovaný po celou dobu \"vyměřoval stejné nájemné jako ostatním nájemcům a toto bylo pravidelně placeno\". Odvolacímu soudu vytýká, že \"nevzal vůbec v úvahu, že nájemcem bytu byl manžel žalobkyně, který nikdy pro družstvo domovnické práce nevykonával a toto jen jako vedlejší pracovní poměr až do roku 1974 činila žalobkyně\", a uvádí, že na ni přešlo \"užívací právo odvozeně od užívacího práva manželova\". Zpochybňuje názor odvolacího soudu, že je právem vlastníka určit, který z bytů v jeho domě je bytem služebním, a poukazuje na to, že předmětný byt nemá charakter služebního bytu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb. Dovozuje, že \"byť byl původně dohodnut stranami záměr poskytnout byt na dobu určitou, tato určitost doby zanikla okamžikem, kdy žalobkyně přestala pro zmíněnou organizaci pracovat\", že \"ode dne následujícího měla žalovaná strana povinnost poskytnout byt náhradní\", a protože tak žalovaný neučinil, lze \"kontinuitu v uží