26 Cdo 2031/2017 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2031/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2018 Spisová značka:26 Cdo 2031/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2031.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba Dotčené předpisy:§ 79 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2031/2017-516U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované PLISKA Interactive Services Consulting, s.r.o., se sídlem v Brně – Veveří, Štefánikova 839/7, IČO: 49969927, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Brněnských komunikací a.s., se sídlem v Brně – Štýřicích, Renneská třída 787/1a, IČO: 60733098, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o vyklizení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 16/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2016, č. j. 49 Co 373/2013-365, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2016, č. j. 49 Co 373/2013-365, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. května 2016, č. j. 50 C 16/2011-377, ve výrocích II., III. a IV., se zrušují a věc se vrací Krajskému soud v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby žalovaná byla povinna vyklidit „stánky o výměře 61,8 m2 v objektu podchodu v B., v katastrálním území M. B.,“ (dále jen „předmětné prostory“, resp. „vyklizované prostory“ a „objekt podchodu“). K žalobě připojil a v jejím textu výslovně odkázal na situační plánek, v němž bylo graficky znázorněno schéma objektu podchodu, doplněné o popisky usnadňující orientaci v tomto objektu vzhledem k jeho blízkému okolí, v daném schématu byl vyznačen též půdorysný tvar tam situovaných prostor, jež byly jednotlivě označeny číslicemi. V rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě zejména uvedl, že je vlastníkem předmětných prostor (jakož i objektu podchodu) a že žalovaná tyto prostory užívá (po uplynutí sjednané doby nájmu, pravděpodobně prodloužené o jeden rok, tj. nejpozději po 31. prosinci 2010) bez právního důvodu. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. června 2013, č. j. 50 C 16/2011-148, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejší účastnice. Konstatoval, že žalobce – přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) – neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno o tom, že je vlastníkem vyklizovaných prostor, bez ohledu na to, zda jsou samostatnou věcí (samostatnými věcmi) v právním smyslu nebo jsou součástí objektu podchodu. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. února 2016, č. j. 49 Co 373/2013-365, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Je tomu tak proto, že podle jeho názoru byla žaloba na vyklizení předmětných prostor neprojednatelná, neboť neobsahovala dostatečně určité vylíčení rozhodujících skutečností a žalobní návrh (petit). Z jejího obsahu totiž nebylo zřejmé, zda se žalobce domáhal ochrany vlastnického práva k objektu podchodu, jehož součástí jsou vyklizované prostory, nebo k dotčeným prostorám jako samostatnému předmětu (samostatným předmětům) vlastnického práva, a nelze tedy spolehlivě stanovit, o jaký právní vztah v řízení šlo; navíc předmětné prostory řádně neidentifikoval, neboť jejich označení toliko „čísly jednotek“ je zjevně nedostatečné a tuto nedostatečnost nelze napravit ani za pomoci přiloženého situačního plánku, zvlášť šlo-li o „pouhou kopii blíže neoznačeného dokumentu, kterou žalobce ani neučinil součástí žaloby“. Uzavřel, že žaloba na vyklizení předmětných prostor tedy představuje vadné podání, jehož nedostatky se měl soud prvního stupně pokusit odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.; teprve po jejich odstranění mohl žalobci poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Jestliže naznačeným způsobem nepostupoval a o žalobě jednal a meritorně rozhodl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za této situace odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení „§ 119a odst. 1 písm. a/“ (správně zřejmě § 219a odst. 1 písm. a/) o. s. ř. – zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. Předně namítla, že napadené rozhodnutí je z důvodů tam rozvedených nepřezkoumatelné. Poté vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud aplikoval ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konkrétně měla za to, že při úvaze o neurčitosti vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě se odchýlil zejména od právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2692/2007, z něhož vyplývá, že v žalobě nemusí být uvedeny všechny skutečnosti tak, aby soud měl dostatek informací o tom, jak má daný spor věcně posoudit, nýbrž postačuje, aby si z těchto informací mohl učinit představu, o čem bude v daném sporu rozhodovat (v této souvislosti zmínila rovněž nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 343/09). Při řešení otázky neurčitosti žalobního návrhu (petitu) se pak měl odchýlit od právních názorů vyjádřených v usneseních z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a z 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 842/2005, v nichž Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku, a že označí-li v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se domáhal. Podle jejího mínění postupoval žalobce při formulaci žaloby v souladu s uvedenými judikaturními závěry a nepřicházel tedy do úvahy postup soudu podle § 43 o. s. ř.; o tom svědčí rovněž skutečnost, že soud prvního stupně již žalobce k doplnění skutkových tvrzení vyzýval. Z toho dovozovala, že nebyly splněny podmínky pro to, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen za použití § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky projednatelnosti podané žaloby na vyklizení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka uplatnila dovolací námitkou, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolacího soudu je však uvedená dovolací námitka zjevně neopodstatněná, neboť odvolací soud v nap