26 Cdo 2054/2006 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2054/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2007 Spisová značka:26 Cdo 2054/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2054.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2054/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. M.,, zastoupeného advokátem  proti žalované I. M.,  zastoupené advokátkou , o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 75/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2006, č. j. 21 Co 18/2006-118, takto: I.   Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky  do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. července 2005, č. j. 13 C 75/2004-85, ve spojení s usnesením ze dne 19. října 2005, č. j. 13 C 75/2004-93, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „prostor dvou obytných místností, předsíně a WC, nacházející se v I. patře domu v Ch. v H. K., a dále … prostor sklepa a půdy v domě v Ch.i v H. K.“ (dále též jen „předmětné prostory“, resp. „předmětný byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 21 Co 18/2006-118, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že podle kolaudačního stavu z roku 1929 bylo v prvním patře předmětného domu kolaudováno jedenáct pokojů, čtyři kuchyně s příslušenstvím, ve druhém patře rovněž jedenáct pokojů, čtyři kuchyně s příslušenstvím a ve třetím patře kuchyň, pokoj, dvě místnosti pro domovníky, dvě prádelny a příslušenství, a že soubor místností užívaný žalovanou nebyl nikdy kolaudován jako samostatný byt. Dále zjistil, že výměrem ze dne 13. července 1960 vydaným podle § 32 zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty, svolil bytový odbor dřívějšího M. n. v. v H. K. ke směně bytů mezi J. R.a tehdejším manželem žalované K. M. (dále též jen „rozhodnutí ze dne 13. července 1960“), že na základě tohoto výměru se K. M. přestěhoval do předmětného bytu (o kuchyni, pokoji, společné předsíni, záchodu a společném balkonu v prvním poschodí domu na ulici Ch. v H. K.), že dne 13. března 1961 byl sepsán protokol o převzetí bytu, že zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu byl sepsán dne 30. září 1964, že žalovaná v tomto bytě bydlí od roku 1960 a že až do roku 1969 žila s manželem bez vážnějších neshod. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který se zabýval vznikem práva osobního užívání bytu u žalované a jejího manžela podle právní úpravy účinné od 1. dubna 1964 – posuzoval otázku právního vztahu žalované k předmětnému bytu podle právní úpravy účinné v roce 1960 (podle zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty), kdy se žalovaná s manželem do předmětného bytu nastěhovala; přitom odkázal na ustanovení § 498 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. dubna 1964 (§ 854 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Dovodil, že v případě směny bytů, o niž v projednávané věci šlo, vznikaly podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 67/1956 Sb. nájemní poměry mezi uživateli bytů, kteří se na směně dohodli, a vlastníky domů, dnem, kdy se stalo vykonatelným rozhodnutí výkonného orgánu místního národního výboru, jímž bylo dáno přivolení ke směně; týmž dnem skončily dosavadní právní poměry co do užívání těchto bytů. V této souvislosti se odvolací soud zabýval rovněž (předběžnou) právní otázkou, zda mohl tímto způsobem vzniknout nájemní poměr k souboru místností užívanému žalovanou, tj. k souboru místností, které nebyly jako byt kolaudovány (podle § 75 zákona č. 67/1956 Sb. se bytem rozuměla jednotlivá místnost nebo soubor místností, které byly podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohly tomuto účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 10. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1516/2003, z 27. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003, a z 27. července 2005, sp. zn. 26 Cdo 2085/2004, dovodil, že na základě rozhodnutí, kterým bylo přivoleno ke směně bytů, vznikl nájemní poměr i k souboru místností, které nebyly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení jako samostatné bytové jednotky. Poté, a to i vzhledem k řešení, které přijal ohledně předběžné právní otázky, dovodil, že nájemcem předmětného bytu se stal manžel žalované, že žalovaná měla postavení příslušníka rodiny podle § 83 zákona č. 67/1956 Sb., že dnem 1. dubna 1964 vzniklo manželům M. právo společného užívání bytu manžely a že k 1. lednu 1992 se toto právo transformovalo – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – buď na právo společného nájmu bytu manžely nebo na právo nájmu svědčící pouze žalované. Poté uzavřel, že nebyl-li uvedený nájemní vztah (ať už právo společného nájmu bytu manžely či právo nájmu bytu svědčící žalované) právně relevantním způsobem ukončen, nelze žalobě na vyklizení předmětných prostor vyhovět.            Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že na základě rozhodnutí, kterým bylo přivoleno ke směně bytů (v daném případě na základě rozhodnutí ze dne 13. července 1960), vznikl nájemní poměr i k souboru místností, které nebyly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení jako samostatné bytové jednotky (v daném případě k souboru místností užívanému žalovanou). Uvedl, že rozhodnutím ze dne 13. července 1960 bylo žalované „fakticky umožněno pouze užívání dvou místností vyčleněných z jiného bytu … vyklizovaný prostor v žádném případě nesplňoval charakter bytu … jednalo se o dvě místnosti oddělené od ostatních místností jiného bytu, ze kterého byly vyčleněny pouze provizorním zahrazením průchodu do ostatních místností nábytkem“. Podle dovolatele je „nepředstavitelné a absurdní, že by snad měl být nájem žalované k uvedeným místnostem kvalifikován jako nájem bytu a tento názor stavět na chybném správním rozhodnutí“. Dále dovolatel namítl, že „předchozí uživatel … byl toliko uživatelem dvou vyčleněných bytových místností“. Zmínil rovněž komplikace, které by mohl názor odvolacího soudu přinášet, a to ohledně stanovení nájemného či při řešení otázky bytové náhrady pro případ výpovědi z nájmu bytu. Závěrem zdůraznil, že žalovaná je „značně komplikovanou nájemnicí“ a že tvrzení, která ohledně ní vznášel, se mu nepodařilo prokázat proto, že žalovaná mu působí „závadné jednání“ bez svědků. Setrval rovněž na tom, že v minulosti mu  žalovaná způsobila „značné majetkové škody“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.   Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229