26 Cdo 2085/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2085/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2005 Spisová značka:26 Cdo 2085/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2085.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 154 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 155 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2085/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně obce K., zastoupené advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 928/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004, č. j. 30 Co 115/2004-59, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 4 C 928/2002-44, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt o velikosti 3+1, I. kategorie, o výměře 83 m2, nacházející se v budově čp. 38 v K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „budova školy“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. dubna 2004, č. j. 30 Co 115/2004-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí budovy školy, že rozhodnutím Okresního národního výboru P. ze dne 19. listopadu 1976 byla povolena rekonstrukce a nástavba budovy školy v K., že Místní národní výbor v K. rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 28. září 1977 (dále též jen „rozhodnutí ze dne 28. září 1977“) přidělil podle § 19 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, předmětný byt matce žalované M. K. jako učitelce Základní devítileté školy v K. a že dne 19. prosince 1977 byla s matkou žalované uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu (dále též jen „dohoda ze dne 19. prosince 1977“). Poté zjistily, že rodiče žalované spolu s žalovanou a jejím bratrem se do předmětného bytu nastěhovali po jeho vybudování v roce 1977, že celá rodina užívala předmětný byt k bydlení až do roku 2002, že evidenčním listem a jeho dvěma přílohami bylo matce žalované vypočteno nájemné a poplatky za služby spojené s užíváním bytu, že v květnu 2002 se rodiče žalované a její bratr z bytu odstěhovali a že žalovaná užívá předmětný byt k bydlení do současné doby. Vzaly také za zjištěno, že podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 12. května 1997 (toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. června 1997) bylo povoleno užívání stavebních úprav a nástavby budovy školy a že provedenými stavebními úpravami vznikla nová bytová jednotka, tj. předmětný byt. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že dohodou ze dne 19. prosince 1977 vzniklo rodičům žalované právo společného užívání bytu manžely (§ 155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991 – dále jen obč. zák. před novelou), neboť předmětný soubor místností byl matce žalované přidělen jako byt podle § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou a přitom nešlo o byt podnikový. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že byl-li předmětný soubor místností od počátku užíván jako byt, je nerozhodné, že jeho kolaudace (na byt) proběhla až v roce 1997, a dodal, že současně nebylo prokázáno, že kolaudační rozhodnutí nebylo vydáno rovněž před rokem 1997. Poté dovodily, že právo společného užívání bytu svědčící rodičům žalované se k 1. lednu 1992 transformovalo na jejich právo společného nájmu bytu manžely (§ 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“). Nakonec také dovodily, že rodiče žalované spolu s jejím bratrem v květnu 2002 trvale opustili společnou domácnost, a proto právo nájmu bytu přešlo na žalovanou podle § 706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. Poté uzavřely, že svědčí-li žalované právo nájmu bytu, které nebylo ukončeno žádným ze způsobů stanovených zákonem, nelze žalobě na vyklizení bytu vyhovět. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usoudila z toho, že „v rozhodnutí nebylo zohledněno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, resp. bylo rozhodnuto v jeho přímém rozporu“. V dovolání namítla, že soud prvního stupně bez dalšího dokazování uvěřil tvrzení svědka K., že předmětný byt byl kolaudován, nijak se však nevypořádal s jeho údaji o tom, že byt trpěl jistými nedostatky, které byly odstraněny po roce 1990, a nezohlednil ani tvrzení svědkyně Krčkové, že po nastěhování nešla v bytě elektřina a že týden žili v provizoriu. Odvolacímu soudu vytkla, že se s takto zjištěným skutkovým stavem věci ztotožnil, a k jeho konstatování, že se jí nepodařilo prokázat, že kolaudační rozhodnutí nebylo před rokem 1997 vydáno, namítla, že není v silách účastníka řízení prokázat něco, co se nestalo. Současně uvedla, že žádný z provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že ke kolaudaci bytu došlo již před rokem 1997, resp. že předmětný byt byl kolaudován již v sedmdesátých létech. Z toho podle žalobkyně vyplývá, že žalované se nepodařilo prokázat, že ke kolaudaci bytu došlo dříve než v roce 1997. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, a namítla, že je-li podle tohoto rozhodnutí pojmovým znakem „bytu“ jako předmětu občanskoprávních vztahů účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím příslušného stavebního úřadu, pak bez kolaudačního rozhodnutí nemohl být určitý prostor přidělen jako byt a nemohlo k němu vzniknout ani právo osobního užívání bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. dubna 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zás