26 Cdo 2129/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2129/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 10. 2022 Spisová značka:26 Cdo 2129/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2129.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:18. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2129/2022-626 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Energo Strakonice, s.r.o., se sídlem Strakonice, Přední Ptákovice, Povážská 523, IČO: 25171585, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Tomšíkem, advokátem se sídlem Praha 9, Jana Přibíka 950/9, proti žalované Teplárně Strakonice, a.s., se sídlem Strakonice II, Komenského 59, doručovací číslo: 38643, IČO: 60826843, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, o zaplacení částky 4.151.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 116/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. března 2022, č. j. 7 Co 87/2022-569, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.540,- Kč k rukám Mgr. Ing. Ondřeje Tomšíka, advokáta se sídlem Praha 9, Jana Přibíka 950/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Po připuštění změny (rozšíření) žaloby a po spojení dvou věcí ke společnému řízení se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 1.651.650,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu dlužného podnájemného, které jí vyúčtovala tam uvedenými fakturami a které požadovala z podnajatých prostor sloužících podnikání a zařízení k výrobě a rozvodu tepla (dále též jen „výměníkové stanice“), jež jí přenechala do užívání třemi podnájemními smlouvami uzavřenými dne 31. října 2016 (dále jen „podnájemní smlouvy“). Současně požadovala částku 2.500.000,- Kč s příslušenstvím (opět v podobě úroku z prodlení) z titulu smluvních pokut. Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) – poté, co jeho rozsudek pro zmeškání ze dne 17. června 2020, č. j. 6 C 116/2019-194, byl k návrhu žalované na jeho zrušení a k jejímu odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. srpna 2020, č. j. 6 C 116/2019-240, zrušen usnesením Krajského soud v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 1. prosince 2020, č. j. 22 Co 1329/2020-272 – rozsudkem ze dne 15. října 2021, č. j. 6 C 116/2019-507, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částky 1.651.650,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.) a 2.500.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 11. března 2022, č. j. 7 Co 87/2022-569, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, zčásti je zjevně bezdůvodné a zčásti není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či ze 17. prosince 2019, č. j. 26 Cdo 3435/2019). Ve vztahu k otázkám (ne)přiměřenosti sjednané výše smluvních pokut, resp. absolutní neplatnosti ujednání o smluvních pokutách pro rozpor s dobrými mravy, a event. i existence důvodů pro moderaci uplatněného nároku na smluvní pokuty, nastoleným v bodech 38 až 43 dovolání, schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Přitom ani z celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání nelze dovodit, o který – jeden – ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání má v tomto směru v souzené věci jít. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se těmito otázkami mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či ze 6. srpna 2019, č. j. 26 Cdo 1898/2019). S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud dále připomíná, že vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právě takové (nezpůsobilé) důvody však dovolatelka v dovolání rovněž uplatnila, a to jednak námitkami, jimiž poukazovala na (podle ní) chybný postup soudu prvního stupně v řízení, jejž měl odvolací soud nesprávně vyhodnotit jako procesně bezvadný (viz body 7 až 10 dovolání), dále námitkou (uvedenou v bodech 14 a 15 dovolání), jíž soudům nižších stupňů vytkla, že nevyslechly k důkazu některé navržené svědky (ač tak podle jejího mínění učinit měly), a konečně též dovolací výtkou, že napadený rozsudek je z tam uvedených příčin nepřezkoumatelný (viz body 17 až 25 dovolání). Nad rámec toho, co již bylo řečeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, dovolací soud přesto pokládá za potřebné alespoň poznamenat, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelčiných práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně – pro úplnost – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná). Napadla-li dovolatelka rovněž správnost právního názoru, že podnájemné, které měla hradit z výměníkových stanic, nepodléhalo cenové regulaci, a to