26 Cdo 2181/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2181/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2022 Spisová značka:26 Cdo 2181/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2181.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společenství vlastníků jednotek Vlastnictví bytů Dotčené předpisy:§ 1181 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2181/2022-389 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mostě, Marie Pujmanové 2447/9, proti žalovanému I. Z., bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částek 219.126,01 Kč s příslušenstvím a 7.293,72 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 178/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2022, č. j. 26 Co 231/2021-341, takto: I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2022, č. j. 26 Co 231/2021-341, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2022, č. j. 26 Co 231/2021-341, v měnícím výroku I. a v nákladových výrocích III. a IV., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce (společenství vlastníků jednotek, jehož hlavním účelem je zajišťovat správu domu a pozemku – viz § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) se domáhal, aby mu žalovaný (vlastník šesti tam specifikovaných bytových jednotek, jež se nacházejí v domech spravovaných žalobcem – dále též jen „byty“ a „domy“) zaplatil z titulu nedoplatků za vyúčtované služby související s užíváním bytů za rok 2017 (dále jen „vyúčtování služeb“, resp. „Vyúčtování“ a „služby“) celkem částku 219.126,01 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení); současně požadoval zaplacení částky 7.293,72 Kč jako kapitalizovaného úroku z prodlení žalovaného se zaplacením tam specifikovaných měsíčních záloh na služby (dále jen „kapitalizovaný úrok z prodlení“). Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. dubna 2021, č. j. 10 C 178/2018-261, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 7.293,72 Kč, tj. požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 219.126,01 Kč (tj. nedoplatků z Vyúčtování) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě předně přisvědčil námitce žalovaného, že žalobce nepostupoval správně, jestliže úhrnné platby, které mu zasílal na úhradu příspěvku na správu domu a záloh na služby vztahující se k bytu č. 39 v domě č. p. XY v XY (dále jen „byt č. 39“ a „dům“), prioritně započetl nejprve na příspěvek na správu domu, jejž pak považoval za zcela uhrazený, a teprve až ve zbytku na částečné vyrovnání předepsaných záloh na služby. Obě uvedené platební povinnosti měly totiž stejnou dobu splatnosti (měly být hrazeny měsíčně vždy nejpozději do 28. dne příslušného kalendářního měsíce), a proto měl žalobce takto poskytnuté platby na tyto položky započítávat poměrně (což však neučinil). Již z toho důvodu považoval Vyúčtování týkající se bytu č. 39 za nesprávné (vycházelo totiž z chybné výše uhrazených záloh). Současně dovodil, že ani ostatní Vyúčtování nebyla provedena řádně. Při výpočtu spotřební složky nákladů na tepelnou energii (vytápění) a ohřev teplé užitkové vody podle – správně určeného – vzorce uvedeného v příloze č. 2 vyhlášky č. 269/2015 Sb., ve znění účinném do 1. listopadu 2021 (dále též jen „Vyhláška“), v nich totiž použil chybně stanovené údaje o ceně spotřebovaného tepla za příslušnou zúčtovací jednotku (domy jím spravované) a o celkové ploše v dané jednotce a návazně se dopustil početních chyb, v jejichž důsledku jsou Vyúčtování ve výsledku nesprávná řádově o tisíce korun. Uzavřel, že vzhledem k tomu nemůže být nedoplatek vyplývající z takto vadně provedených vyúčtování služeb ani částečně splatný, jelikož splatnost nedoplatku na službách může přivodit jen takové vyúčtování, které bylo provedeno řádně, tj. které obsahuje všechny předepsané náležitosti a zní na cenu ve správné výši (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1814/2009, 26 Cdo 312/2018 a 26 Cdo 2338/2018). Za této situace žalobu na zaplacení nedoplatků z Vyúčtování zamítl, aniž pokládal za potřebné zabývat se dalšími námitkami, které žalovaný vznesl v rámci procesní obrany proti tomuto nároku. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 2022, č. j. 26 Co 231/2021-341, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 219.126,01 Kč (z titulu nedoplatků z Vyúčtování) s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Při nezměněném skutkovém stavu dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že žalobcem provedená Vyúčtování jsou řádná, jelikož obsahují všechny předepsané údaje (údaje o ceně poskytovaných služeb, o skutečných nákladech na spotřebované služby a o přijatých měsíčních zálohách na služby) a zároveň je uvádí ve správné výši (k tomu odkázal na ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 30. června 2020 – dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). V této souvislosti pokládal za správný též žalobcův výpočet spotřební složky nákladů na tepelnou energii a ohřev teplé užitkové vody připadající na byty žalovaného. Podle jeho názoru zde žalobce použil správný vzorec (vzorec uvedený v příloze č. 2 Vyhlášky); oproti soudu prvního stupně však současně dovodil, že pro účely následného výpočtu dotčených nákladů (jejich spotřební složky) správně (konkrétně postupem § 2 písm. d/ a e/ ve spojení s přílohou č. 1 Vyhlášky) stanovil i údaj o celkové ploše v příslušné zúčtovací jednotce. Podle odvolacího soudu pak žalobce nijak nepochybil ani při započítávání úhrnných plateb hrazených žalovaným ve vztahu k bytu č. 39; naopak důvodně vycházel ze zásady priority, jestliže přijaté platby primárně použil k vyrovnání příspěvku na správu domu, který má pevně stanovenou výši, a až zůstatek těchto plateb započetl na „zálohu na služby, která je pohyblivá a podléhá ročnímu vyúčtování, takže v době jednotlivých úhrad ze strany žalovaného nebyla celková výše dluhu za služby za zúčtovací období známá“. Z příčin podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku pokládal za neopodstatněné také další námitky žalovaného proti uplatněnému nároku na zaplacení nedoplatků z vyúčtování služeb, a to včetně námitek týkajících se doručování Vyúčtování na adresu jeho trvalého bydliště. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku II. tak, že žalobě v tomto ohledu vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasil se závěrem, že žalobcem provedená Vyúčtování jsou řádná. Namítl, že vyúčtování služeb neobsahují všechny předepsané náležitosti, neboť v nich schází povinné náležitosti stanovené v § 6 Vyhlášky. Vyúčtování však pokládal za vadná i z dalších důvodů podrobně specifikovaných v dovolání (např. z důvodů závažných početních chyb, neopodstatněného užití „sankční“ metody výpočtu spotřební složky nákladů na teplo a ohřev teplé vody apod.). Ve vztahu k vyúčtování služeb poskytovaných s užíváním bytu č. 39 měl navíc za to, že žalobce postupoval chybně, jestliže započetl jeho úhrnné platby nejprve na příspěvek na správu domu a až co do zbytku na předepsané zálohy služeb. V této souvislosti podotkl, že obě uvedené platební povinnosti měly shodná data splatnosti; jeho úhrnné platby proto měly být použity k vyrovnání dluhů z nich plynoucích podle zásady proporcionality, a nikoli podle zásady priority, z níž zde vycházel žalobce (k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 21 Cdo 326/2004, 28 Cdo 1128/2014 a 26 Cdo 2338/2018, na nějž odkázal již soud prvního stup