26 Cdo 2198/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2198/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2024 Spisová značka:26 Cdo 2198/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.2198.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 67/2013 Sb. § 8 předpisu č. 67/2013 Sb. § 13 předpisu č. 67/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2198/2024-191 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce L. B., zastoupeného JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, proti žalované D. H., zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o povinnost předložit vyúčtování služeb, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 196/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 69 Co 108/2024-151, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 69 Co 108/2024-151, se v měnícím výroku I zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost předložit mu řádná vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním tam specifikovaného bytu (dále jen „byt“) za zúčtovací období od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2019, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 a od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021. Současně požadoval zaplacení částek ve výši 54.500 Kč, 36.200 Kč a 17.950 Kč představujících pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za prodlení s povinností poskytnout mu uvedená vyúčtování. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 13 C 196/2022-107, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku předložit žalobci řádná vyúčtování záloh na služby za zúčtovací období od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2019, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 a od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 (výrok I) a povinnost rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci pokutu za prodlení s nepeněžitým plněním ve výši 54.500 Kč za období od 1. 11. 2019 do 26. 10. 2022, ve výši 36.200 Kč za období od 1. 11. 2020 do 26. 10. 2022, a ve výši 17.950 Kč za období od 1. 11. 2021 do 26. 10. 2022 (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je vlastnicí tam uvedeného domu, ve kterém se nachází byt. Dne 31. 5. 2007 uzavřela žalovaná jako pronajímatelka se žalobcem jako nájemcem Smlouvu o nájmu bytu (dále jen „Smlouva“) na dobu určitou jednoho roku, s možností prolongace. Z čl. 3 Smlouvy vyplývá povinnost nájemce platit pronajímateli každý měsíc spolu s nájemným ve výši 13.000 Kč částku 2.500 Kč jako zálohové poplatky za služby spojené s užíváním bytu, povinnost pronajímatele vrátit nájemci kauci s případnými přeplatky z plateb za služby nejpozději do 10 dnů po ukončení nájmu a konečně povinnost nájemce uhradit k rukám pronajímatele skutečnou spotřebu vody nad rámec zálohové platby, a to oproti vyúčtování skutečné spotřeby předložené pronajímatelem. V letech 2008, 2009, 2010 a 2011 účastníci uzavřeli písemné Dohody o prodloužení platnosti Smlouvy za stejných podmínek, od roku 2012 nájem písemně prodloužen nebyl. Žalovaná přebírala platby za užívání bytu od žalobce oproti potvrzení, na němž bylo uvedeno, že převzala nájemné a zálohu na poplatky. Dne 10. 8. 2022 se účastníci dohodli na zvýšení nájemného a záloh na služby. Dopisem ze dne 24. 8. 2022 požádal žalobce žalovanou o předložení vyúčtování zaplacených záloh na služby na roční bázi od června 2007 do června 2022. Žalovaná jeho žádosti, ani v návaznosti na následnou předžalobní výzvu, nevyhověla. 4. Po právní stránce nejprve vyložil, že v roce 2007 účastníci uzavřeli Smlouvu, kterou čtyřikrát písemně prodloužili vždy o 12 měsíců, naposledy do 30. 6. 2012. Měl za to, že poté tak činili konkludentně. Jelikož byl nájem původně sjednán na dobu určitou, žalobce v bytě bydlel až do roku 2023 a žalovaná jej do této doby nevyzvala k vyklizení bytu, prodloužil se nájem za podmínek původně sjednaných. Nájemní smlouva sice musí být ze zákona uzavřena v písemné formě, avšak pronajímatel nemá právo nedostatek formy namítnout. Žalobce užíval byt po dobu delší tří let v dobré víře, přičemž žalovaná, ač si toho byla vědoma, nečinila žádné kroky ke změně situace. Soud prvního stupně tedy považoval nájemní smlouvu za řádně uzavřenou. Dále dovodil, že poplatky za služby jsou zálohového charakteru a žalovaná měla povinnost je vyúčtovat. Vysvětlil, že článek 3 Smlouvy tyto platby označuje za zálohové a současně počítá s případnými přeplatky, které je pronajímatel povinen vrátit nájemci do 10 dnů od skončení nájmu i s povinností nájemce uhradit skutečnou spotřebu vody nad rámec zálohové platby oproti vyúčtování předloženému pronajímatelem. Jestliže se tedy nájem (nejprve písemně a poté konkludentně) prodlužoval za stejných podmínek, zůstal charakter těchto plateb zálohový. Nepřisvědčil námitce žalované, podle níž tím, že žalobce nežádal o vyúčtování záloh za služby, považovala tyto platby za paušální. Žalobce není povinen pronajímatele o provedení vyúčtování žádat, je naopak povinností pronajímatele vyúčtování provést a ve stanovené lhůtě s ním nájemce seznámit. Ani poukaz žalované na praxi stran spočívající v tom, že po dobu nájmu k vyúčtování nedocházelo, neobstojí, neboť na základě čl. 3 Smlouvy měla žalovaná žalobci poplatky za služby vyúčtovat vždy do 10 dnů po skončení nájmu. Dodal, že podle zákona č. 67/2013 Sb. je zúčtovací období nejvýše dvanáctiměsíční a pronajímatel je povinen poskytnout nájemci vyúčtování do čtyř měsíců po jeho skončení. Z vyložených důvodů žalobě v plném rozsahu vyhověl. 5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 69 Co 108/2024-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a ve výrocích II a III jej zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). 6. Ve vztahu k nároku na předložení vyúčtování odvolací soud uvedl, že účastníci učinili nesporným, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalovaná povinnost uloženou jí výrokem I tohoto rozhodnutí dobrovolně splnila. Návrh žalobce, aby za této situace rozhodl rozsudkem pro uznání, považoval za nesmyslný; jestliže byla požadovaná povinnost splněna, není o čem rozhodovat. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl. Ve vztahu k nároku na zaplacení pokut pak považoval rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný. Uvedl, že vůbec není zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k časovým obdobím, za něž pokuty uložil, a v odůvodnění absentuje rovněž matematický výpočet jednotlivých částek. Především však soudu prvního stupně vytkl, že neposoudil, zda byla mezi účastníky v letech 2012 a 2013 uzavřena platná nájemní smlouva, a zda tudíž mohla být prolongována. Jestliže by totiž uzavřena nebyla, nebo by byla neplatná, bylo by nutné posoudit, zda účastníci uzavřeli nájemní smlouvu za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (tj. po 1. 1. 2014) a s jakým obsahem, zejména jde-li o charakter poplatků za služby ve výši 2.500 Kč. Konečně, i pokud by byl nárok žalobce na předložení vyúčtování oprávněný, neposoudil soud prvního stupně nárok na zaplacení pokuty z hlediska dobrých mravů. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku II a v navazujícím nákladovém výroku III, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Proti měnícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedl, že odvolací soud měl z úřední povinnosti zkoumat, zda vyúčtování, které žalovaná žalobci po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně předložila, jsou řádná. Jestliže tak neučil, odchýlil se od tam citované judikatury Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že vyúčtování, jež mu žalovaná doručila, za řádná nepovažuje, a proto proti nim podal námitky. Jestliže však odvolací soud pova