26 Cdo 2266/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2266/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2025 Spisová značka:26 Cdo 2266/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.2266.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.11.2025IV.ÚS 3505/25 Zdeněk Kühn procesní - odložení vykonatelnosti10. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2266/2025-534 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. H, zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33, proti žalovanému T. M., zastoupenému Mgr. Josefem Chaloupeckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, o vyklizení nemovitostí a o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 139/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 26 Co 36/2025-489, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 804,50 Kč k rukám Mgr. Renaty Wachtlové, LL.M., advokátky se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala vyklizení nemovitostí („bytové jednotky č. 79/103 o velikosti 3+1 nacházející se ve 3. podlaží domu čp. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY v obci a k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY“, dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „jednotky č. 79/400 garáž nacházející se v přízemí domu čp. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY v obci a k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY“, dále též jen „garáž“), v nichž se za trvání manželství účastníků nacházelo jejich rodinné obydlí, jsou v jejím výlučném vlastnictví a žalovaný se z nich po rozvodu jejich manželství nevystěhoval a užívá je pro své bydlení. 2. Žalovaný vzájemným návrhem požádal o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení ve vyklizovaných nemovitostech, a to do doby, než budou obě nezletilé dcery účastníků schopny samy se živit (dále též jen „věcné břemeno“). 3. Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 9. 2024, č. j. 3 C 139/2023-442, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost (do třiceti dnů od právní moci rozsudku) vyklidit a vyklizené předat žalobkyni byt i garáž (výroky I a II), zamítl vzájemný návrh žalovaného na zřízení věcného břemene (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). 4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 26 Co 36/2025-489, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Shodně se soudem prvního stupně zejména zjistil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí vyklizovaných nemovitostí, tyto (původně družstevní) nemovitosti nabyla do vlastnictví ještě před uzavřením manželství účastníků a na jejich pořízení si vzala úvěr v částce 900 000 Kč, jehož splácení bylo zajištěno zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví jejích rodičů. Účastníci měli za trvání manželství rodinnou domácnost v předmětném bytě, žalobkyně z něj v roce 2021 po vzájemných neshodách s žalovaným odešla bydlet ke svým rodičům. Žalovaný zde zůstal bydlet i po rozvodu jejich manželství v lednu 2023. Rozvodu manželství účastníků předcházela úprava poměrů k jejich nezletilým dcerám, které soud svěřil na základě dohody účastníků do jejich střídavé péče v intervalech po týdnu. Žalovaný je středního věku, zdráv, samostatně výdělečně činný v oboru pojišťovnictví, dobře finančně i společensky situovaný, kdy vedle svého podnikání vykonává též funkci zastupitele obce XY (v níž se nachází vyklizované nemovitosti). V dané obci i sousedním městě XY byly v době rozhodování soudu prvního stupně dostupné byty k pronájmu. 6. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že žalovanému sice k vyklizovaným nemovitostem vzniklo po uzavření manželství s žalobkyní právo bydlení ve smyslu § 744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), avšak toto právo mu ještě před rozvodem manželství zaniklo poté, co žalobkyně v roce 2021 opustila rodinnou domácnost, kterou s ním zde vedla. Následně se však přesto zabýval otázkou, zda žalovanému lze k vyklizovaným nemovitostem založit požadované právo odpovídající věcnému břemeni bydlení, a to na základě analogické aplikace § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 o. z. Na uvedenou otázku přitom odpověděl záporně, ve shodě se soudem prvního stupně měl za to, že v daném případě nebyly zjištěny natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly vyhovění vzájemnému návrhu žalovaného. 7. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (soud dovolací) jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Dovolatel formuloval v dovolání celkem čtyři právní otázky. 9. Z toho jako dovolacím soudem dosud neřešené vymezil dvě otázky, a sice 1) „zda střídavá péče rodičů vylučuje bez dalšího právo manžela se slabším právem k bytu nebo k domu žádat zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení k tomuto bytu nebo domu (ve smyslu ustanovení § 769 ve vazbě na ustanovení § 767 odstavec 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů)“, a 2) „zda zjištěná finanční schopnost manžela se slabším právem k bytu nebo k domu najít si jiné nájemní bydlení vylučuje bez dalšího jeho právo žádat zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení k tomuto bytu nebo domu (ve smyslu ustanovení § 769 ve vazbě na ustanovení § 767 odstavec 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů)“. 10. Na vyřešení takto vymezených otázek však napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). Odvolací soud sice při úvaze o důvodnosti dovolatelova požadavku na zřízení věcného břemene vzal na zřetel okolnost, že nezletilé dcery účastníků byly pro dobu po rozvodu jejich manželství svěřeny do střídavé péče obou rodičů, a přihlédl i k finančním poměrům dovolatele z hlediska možnosti uspokojovat jeho bytovou potřebu jinak než užíváním vyklizovaných nemovitostí, avšak žádná z těchto okolností nebyla sama o sobě, tj. „bez dalšího“, jak to formuloval dovolatel, bezprostředním důvodem, pro který byl jeho vzájemný návrh zamítnut. 11. Nespočívá-li přitom napadené rozhodnutí na posouzení uvedených otázek, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 12. Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při posouzení dvou otázek, a to jednak při řešení otázky, 1) zda manželu se slabším právem k domu nebo bytu, v němž měli manželé rodinnou domácnost, zaniká právo navrhovat zřízení věcného břemene bydlení podle § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 o. z., opustí-li druhý manžel rodinnou domácnost před rozvodem manželství, a jednak při řešení otázky 2) výkladu pojmu „přiměřené poměry manžela“ užitému v § 767 odst. 2 o. z. 13. Dovolateli lze přisvědčit, že opustila-li žalobkyně před rozvodem manželství účastníků rodinnou domácnost, kterou s ním vedla ve vyklizovaných nemovitostech, nezaniklo tím jeho právo navrhovat ve svůj prospěch zřízení věcného břemene bydlení k daným nemovitostem podle § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 o. z., jak chybně uvažoval odvolací soud (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3975/2017, uveřejněné pod č. 110/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž odkázal dovolatel v dovolání). Nelze ovšem přehlédnout, že i přes opačný názor, který v tomto směru zaujal, odvolací soud v konečném důsledku poměřoval otázku, zda žalovanému lze založit k vyklizovaným nemovitostem požadované právo odpovídající věcnému břemeni bydlení, i hledisky naznačenými v § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 o. z. a nic na tom nemění, že tak učinil „jen“ na základě (uvažované) analogické