26 Cdo 2368/2008 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2368/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2009 Spisová značka:26 Cdo 2368/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2368.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2368/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně m. č. P. 6, zastoupené advokátem, proti žalované M. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 14 C 282/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č.j. 30 Co 392/2007-86, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, č.j. 14 C 282/2004-70 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 19. 9. 2005, č.j. 14 C 282/2004-36, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č.j. 30 Co 190/2006-55, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost vyklidit do 12 měsíců od právní moci rozsudku byt č. 9, I. kategorie, o velikosti 3+1, ve 4. podlaží domu č.p. 2019, v P. 6, ulice Č. č.or. 29 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 12. 2007, č.j. 30 Co 392/2007-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že předmětný dům (ve vlastnictví hl. m. P.) má žalobkyně svěřen do správy, že původním nájemcem předmětného bytu byl F. M. (tchán žalované), a to na základě dohody o výměně bytů, schválené dne 15. 11. 1961 P. s. V. P., že před tím byl nájemcem jiného bytu v předmětném domě, který mu byl přidělen jako byt vojenský, že ke dni výměny bytů již nebyl vojákem z povolání (do zálohy byl propuštěn v únoru 1959), že dne 2. 1. 1984 zemřel a v bytě zůstala bydlet jeho manželka M. M. (tchýně žalované), k níž se do bytu v roce 1987 nastěhovala žalovaná a pečovala o ni v době její nemoci, že M. M. zemřela, a že žalovaná zůstala i po její smrti v bytě bydlet, aniž bylo vyhověno její žádosti o osvědčení přechodu práva nájmu bytu. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Přisvědčil rovněž jeho závěru, že předmětný byt (i ostatní byty v předmětném domě) měl v době realizace výměny bytu charakter bytu vojenského ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 bodu 1. zákona č. 67/1956 Sb., že tento charakter neztratil ani v důsledku toho, že F. M. přestal být vojákem z povolání, a měl ho i ke dni jeho smrti. Na jeho manželku M. M. proto nemohlo vzhledem k ustanovení § 182 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991 přejít právo osobního užívání bytu; nebyla-li nositelkou tohoto práva, nemohlo dojít její smrtí k jeho přechodu na žalovanou. Vzhledem k tomu, že žalované nesvědčilo k 31. 12. 1991 právo osobního užívání bytu, nemohla k němu získat právo nájmu podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992. Pro úplnost dodal, že právní důvod užívání bytu žalovanou nelze opřít ani o ustanovení § 713 občanského zákoníku v posléze uvedeném znění, neboť žalovaná nebyla příslušnicí domácnosti F. M., když se do bytu nastěhovala až za tři roky po jeho smrti. Odvolací soud shledal správným rovněž závěr soudu prvního stupně, že povinnost žalované k vyklizení bytu nelze za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. vázat na zajištění náhradního bytu; okolnosti případu je však možno zohlednit stanovením delší lhůty k vyklizení bytu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a odůvodnila ho tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obsáhle rekapituluje obsah žaloby a rozhodnutí soudů obou stupňů a vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud (soud prvního stupně) pochybil, pokud nevázal její povinnost k vyklizení na zajištění náhradního bytu. Namítá, že oba účastníci se chovali tak, jakoby mezi nimi existoval nájemní vztah; žalovaná přitom hradila nájemné řádně a včas a žaloba na vyklizení byla podána až po 20 letech od smrti jejího tchána. Uvádí, že ihned poté, co se dozvěděla o tom, že její tchýně nebyla nájemkyní bytu, požádala žalobkyni v roce 1999 o přidělení předmětného bytu. Dovolatelka má za to, že je nutno přihlédnout i k tomu, že se do bytu přistěhovala za účelem péče o svoji tchyni, a že až do roku 1999 byla přesvědčena, že ho užívá oprávněně. Nelze na ní proto spravedlivě požadovat, aby byt vyklidila bez náhrady, zejména když její zajištění je nejen v možnostech, ale i v souladu se zájmy žalobkyně. Vyklizením jí vznikne újma, která je v nepoměru s újmou žalobkyně, pokud by výkon jejího vlastnického práva byl podmíněn zajištěním bytové náhrady (v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 901/2006). Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádala o odklad jeho vykonatelnosti. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. prosince 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním je sice napaden rozsudek odvolacího soudu jako celek, nicméně z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že část výroku o věci samé (část týkající se uložené vyklizovací povinnosti) dovoláním napadena nebyla. Dovolací soud proto nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku, jenž nebyl dovoláním napaden, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Pro úplnost je třeba uvést, že podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp.zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v časopise Soudní judikatura 13/1997) platí, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Zbývá dodat, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp.zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolate