26 Cdo 2440/2014 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2440/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Italská 1274/8, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Hřivice, se sídlem v Hřivicích 23, IČO: 00121347, zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, o zaplacení částky 278.605,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 381/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 10 Co 81/2011-287, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 10 Co 81/2011-287, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241, v zamítavém výroku II. ohledně částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení, a v nákladových výrocích, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 422.778,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu majetkového podílu z transformace žalovaného zemědělského družstva. Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. května 2005, č. j. 14 C 381/2002-124, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 144.173,- Kč s příslušenstvím v podobě 10 % úroku z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení (výrok I.), co do částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 10 Co 800/2005-153, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadeném vyhovujícím výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 144.173,- Kč od 1. ledna 2000 do zaplacení a dále ve výrocích II. a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241 (poté, co jeho rozsudek ze dne 23. října 2008, č. j. 14 C 381/2002-218, ve znění usnesení ze dne 21. ledna 2009, č. j. 14 C 381/2002-217, byl k odvolání žalobkyně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 144.173,- Kč od 17. července 2005 do 10. srpna 2005 (výrok I.), žalobu ohledně zaplacení částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení a ohledně 10 % úroku z prodlení z částky 144.173,- Kč od 1. ledna 2000 do 16. července 2005 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 10 Co 81/2011-287, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném nákladovém výroku tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; jinak ho v napadené části (v zamítavém výroku II.) potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Transformační projekt žalovaného schválený dne 21. listopadu 1992 byl doručen Krajskému soudu v Ústí nad Labem – obchodnímu rejstříku včetně sjetiny oprávněných osob, přičemž majetkový podíl žalobkyně je v něm vyčíslen částkou 422.788,- Kč. Přílohou transformačního projektu je rovněž (další) výpočet jejího majetkového podílu tentokrát stanovený částkou 144.173,- Kč. Žalobkyně nebyla členkou družstva před transformací a nevstoupila ani do transformovaného družstva. Okresní pozemkový úřad Okresního úřadu v Lounech rozhodnutím ze dne 24. září 1992, které nabylo právní moci dne 23. října 1992, schválil dohodu účastníků, podle níž byly žalobkyni jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., v tehdejším znění (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), vydány tam označené nemovitosti v rozsahu jedné ideální poloviny, mimo jiných i stavební parcela č. 10/1 v obci S. zastavená hospodářskými budovami. Žalobkyně doručila žalovanému znalecký posudek z 21. ledna 1993 týkající se náhrady za znehodnocenou nemovitost č. p. v k. ú. S. na stavební parcele č. 10/1 a žalovaný na něj reagoval tak, že jí písemně sdělil, že „uznává nárok na znehodnocení budov ve výši 209.477,- Kč, takže její majetkový podíl v družstvu se zvyšuje na 422.778,- Kč“. Ohledně výše majetkového podílu žalobkyně tedy byly předloženy dvě listiny, první ze dne 30. listopadu 1992 znějící na částku 144.173,- Kč a druhá ze dne 17. února 1993, v níž je majetkový podíl žalobkyně vyčíslen částkou 422.778,- Kč. Rozdíl mezi uvedenými částkami je představován jednak částkou 209.477,- Kč z titulu náhrady za znehodnocenou nemovitost v obci Senkov a jednak částkou 76.501,- Kč (30 % podle hodnoty ostatního majetku podle § 17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb., v tehdy účinném znění – dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“). V průběhu řízení žalovaný zaplatil žalobkyni částku 144.173,- Kč. Na uvedeném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb., přičemž náleží do skupiny oprávněných osob podle § 15 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb. Žalovaný však po ukončení transformace družstva zahrnul do majetkového podílu žalobkyně i náhradu za znehodnocenou nemovitost v částce 209.477,- Kč; v této souvislosti konstatoval, že schválený transformační projekt je pro oprávněné osoby a orgány družstva závazný, po ukončení transformace nelze majetkové podíly oprávněných osob takto měnit či navyšovat, byť i v té době lze připustit opravu zjevných nesprávností při jejich výpočtu (o ně však v posuzovaném případě evidentně nešlo). Dále dovodil, že dopis žalovaného ze dne 17. února 1993 vztahující se k náhradě za znehodnocení budovy v částce 209.477,- Kč nelze pokládat za uznání dluhu ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že „neobsahuje závazek a vůli žalovaného uvedený nárok zaplatit“. Poté konstatoval, že žalobkyně nevyhověla jeho výzvě podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), učiněné při odvolacím jednání dne 16. října 2013, a nedoplnila tam označená skutková tvrzení rozhodná pro posouzení nároku na zaplacení částky 209.477,- Kč (s příslušenstvím) jako nároku podle zákona č. 229/1991 Sb.; za této situace potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 278.605,- Kč s příslušenstvím (tj. částky 209.477,- Kč z titulu nároku za znehodnocení budovy a částky 76.501,- Kč z titulu 30 % podle hodnoty ostatního majetku podle § 17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.). Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení, podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. s poukazem na to, že v napadeném výroku závisí rozsudek odvolacího soudu na „vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Předně zdůraznila, že byla v dobré víře a pokládala za správné zařazení částky za znehodnocení nemovitosti a za její užívání do jejího majetkového podílu, což jí žalovaný oznámil dopisem z února 1993. V této souvislosti zdůraznila, že výpočet majetkového podílu není součástí transformačního projektu a na jeho případné změny nelze vztahovat ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. Současně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, podle něhož není závazný soupis majetkových podílů ověřený auditorem, který se k transformačnímu projektu připojuje až po jeho schválení. Závazná jsou kritéria pro výpočet majetkových podílů (§ 9 odst. 5 písm. g/ zákona č. 42/1992 Sb.), avšak samotný výpočet majetkových podílů podle § 9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb. má pouze pořádkovou povahu a jeho závaznost pro účastníky transformace nelze ze zákona dovodit. Nesouhlasila ani s názorem, že dopis žalovaného ze dne 17. února 1993 nelze pokládat za uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Měla za to, že při tomto právním názoru by povinná osoba, která zašle oprávněné osobě dopis s novým výpočtem jejího majetkového podílu navýšeného o částku rovnající se znehodnocení vydané nemovitosti nebyla povinna plnit, byť tímto způsobem získala sedmiletý odklad splatnosti i ohledně částky za znehodnocení nemovitosti. Postup odvolacího soudu považovala za formalistický, zvláště byl-li takto majetkový podíl navýšen před více jak dvaceti lety a vyzval-li ji odvolací soud k doplnění skutkových tvrzení za třináct let po podání žaloby. Navíc by se tímto způsobem dostala na samý začátek sporu, což je pro ni