26 Cdo 2542/2006 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2542/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 10. 2006 Spisová značka:26 Cdo 2542/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2542.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2542/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. L. a 2) J. L., zastoupeným  advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 249/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2006, č. j. 51 Co 468/2005-85, takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám  advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2005, č. j. 8 C 249/2004-57, ve znění opravného usnesení ze dne 21. června 2006, č. j. 8 C 249/2004-99 (správně 8 C 249/2004-101), výrokem I. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt 2+1 s příslušenstvím ve zvýšeném přízemí a sklepní kóji v suterénu, nacházející se v domě ve S. na stavební parcele č. 3151, zapsaném na listu vlastnictví č. 1622 u Katastrálního úřadu v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. února 2006, č. j. 51 Co 468/2005-85, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. o věci samé (výrok I.), změnil jej ve výroku o prvostupňových nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.). Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 4. dubna 1962 schválil Bytový odbor Obvodního národního výboru v P. (dále jen „bytový odbor“) dohodu o směně bytů mezi R. K. a rodiči žalované F. a R. Š. (dále jen „dohoda ze dne 4. dubna 1962“), že na základě dohody ze dne 4. dubna 1962 se rodiče žalované nastěhovali do bytu o jednom pokoji a kuchyni v přízemí předmětného domu, že rozhodnutím bytového odboru ze dne 6. dubna 1962 byla k tomuto bytu sloučena uvolněná místnost po paní N. (dále jen „rozhodnutí ze dne 6. dubna 1962“), čímž bylo dosaženo kolaudovaného stavu z roku 1928, a že od této doby užívali rodiče žalované byt 2+1 s příslušenstvím, tj. předmětný byt. Dále vzal za zjištěno, že žalovaná, která se svými rodiči v předmětném bytě dříve bydlela, se do bytu znovu přistěhovala v roce 1993 se svým synem Jiřím Loudou (druhým žalovaným), že v roce 1998 se jí narodil syn M. L., že otec žalované zemřel v roce 2000, že v roce 2003 onemocněla matka žalované, že péči o ni zajišťovali žalovaní (i za pomoci sester žalované) a že toto společné soužití trvalo i ke dni úmrtí matky žalované (ke dni         10. července 2004). Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že dnem rozhodnutí bytového odboru o sloučení bytu o jednom pokoji a kuchyni s další uvolněnou místností po paní N., tj. dnem 6. dubna 1962, bylo dosaženo původního kolaudovaného stavu z roku 1928, že proto nebylo zapotřebí opětovné kolaudace a že tímto dnem vznikl rodičům žalované nájemní poměr k bytu 2+1 s příslušenstvím (tedy k předmětnému bytu). Současně dovodil, že i kdyby tomu tak nebylo, lze – z důvodů uvedených v rozsudcích soudů obou stupňů – usuzovat na uzavření nájemní smlouvy konkludentně v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994. Následně – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že na žalované přešlo smrtí R. Š. právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí R. Š. /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.”), neboť vedle předpokladu „neexistence vlastního bytu“ splňovali i další předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, totiž předpoklad „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti”; proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedl, že napadené „rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“, a že „řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Odvolacímu soudu především vytkl, že „některé důvody jeho odvolání nevzal při rozhodování v úvahu“, že „některé nezdůvodnil vůbec nebo nepřesvědčivě a závěry jeho rozsudku nemají oporu v provedeném dokazování“. V této souvislosti uvedl, že odvolací soud pokládal za věrohodné pouze některé svědecké výpovědi, zejména výpovědi svědků žalovaných, které převzal bez jakýchkoliv výhrad, a neuvedl, proč jiné jsou nevěrohodné; podle dovolatele postupoval „zcela formálně a mechanicky bez snahy skutečně se věcí zabývat…“.  Vyjádřil rovněž přesvědčení, že se soudy „nezabývaly klíčovou otázkou, zda skutečně byla snaha žalovaných založit se svou babičkou společnou domácnost, nebo zda jen šlo o účelovou snahu domoci se výhodného nájemního vztahu za regulované nájemné“. Zde uvedl, že soudy „vzaly v úvahu pouze výpovědi samotných žalovaných nebo jejich příbuzných a přátel a nezohlednily listinné důkazy (v dovolání specifikované) předložené žalobcem“. Současně zdůraznil, že „k platné směně (bytů) nemohlo dojít a manželé Š. nemohli v pozdější době platně nabýt právo nájmu“, neboť podle kolaudovaného stavu z roku 1928 byl předmětný dům rodinným domem a k výměně bytů nebyl v rozporu s ustanovením § 32 odst. 2 zákona č. 67/1956 Sb. udělen souhlas vlastníků domu (rodičů dovolatele). Namítl rovněž, že byl-li dne 24. července 1928 předmětný dům kolaudován jako dům rodinný, nebyly v něm kolaudovány jednotlivé byty, a proto nelze souhlasit s názorem, že „tímto sloučením byl byt uveden do původního stavu tak, jak byl dům kolaudován“. Podle názoru dovolatele nemohlo dojít – z důvodů v dovolání uvedených – k uzavření nájemní smlouvy konkludentně. V závěru soudům vytkl, že nerozhodly o jeho žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a namítl, že „oba napadené rozsudky porušily nejen hmotné a procesní předpisy, ale i jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 garantované Listinou základních práv a svobod“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítli, že dovolatel nedoložil, že by napadené rozhodnutí řešilo otázku zásadního právního významu, a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po p