26 Cdo 262/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 262/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 4. 2021 Spisová značka:26 Cdo 262/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.262.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva nájemní Právní nástupnictví Dotčené předpisy:§ 680 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 262/2021-314 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně H-welding s.r.o., se sídlem v Liberci XI-Růžodolu I, Žitavská 656/44, IČO: 24781541, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, proti žalovanému P. D., bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, o zaplacení částky 230.958,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 1/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. září 2020, č. j. 30 Co 215/2015-276, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.002,- Kč k rukám JUDr. Rudolfa Vaňka, advokáta se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 230.958,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání investic, které jako nájemkyně vynaložila na stavební úpravy a technické zhodnocení nemovité věci (níže označeného průmyslového objektu – dále jen „nemovitost“), v níž si pronajala nebytové prostory a jejímž vlastníkem byl v době ukončení nájmu žalovaný jako pronajímatel. V žalobě uvedla, že dne 1. března 2011 uzavřela s právním předchůdcem žalovaného O. U. jako spoluvlastníkem „průmyslového objektu bez č. p. stavby v ulici XY, na parcele č. XY zapsané na LV XY, pro k. ú. XY“ smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva“), jejímž předmětem byly nebytové prostory v nemovitosti o celkové výměře 150 m2 včetně pozemku (čl. 2 nájemní smlouvy). V souladu s ujednáním obsaženým v čl. 7 nájemní smlouvy byla v roce 2011 oprávněna uskutečnit stavební úpravy předmětu nájmu nad rámec běžného udržování a technické zhodnocení, přičemž částka takto vynaložená měla být vyčíslena k 31. prosinci 2011 a téhož dne také přefakturována pronajímateli, který by ji započetl oproti nájemnému za rok 2011. K 20. dubnu 2011 se vlastníkem nemovitosti stal žalovaný. Dopisem ze dne 1. června 2011 pak od nájemní smlouvy odstoupila, čímž byl nájemní poměr (předčasně) ukončen. Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. února 2015, č. j. 20 C 1/2012-175, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 80.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení zbylé částky 150.958,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výroky III. – V.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. prosince 2015, č. j. 30 Co 215/2015-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích II., III., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 6. února 2018, č. j. 28 Cdo 2345/2016-218, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 18. února 2019, č. j. 30 Co 215/2015-245, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III., IV. a V. opětovně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení účastníků. K dovolání žalobkyně dovolací soud rozsudkem ze dne 12. února 2020, č. j. 28 Cdo 2307/2019-260, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 16. září 2020, č. j. 30 Co 215/2015-276, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku rovněž částku 150.958,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů a nákladech řízení státu (výroky II. – IV.). Dovolání žalovaného (dovolatele) proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“). K dovolací námitce vztahující se k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku lze uvést následující. Již v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 90/2014 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby v odvolání proti tomuto rozhodnutí mohli náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 10. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3061/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 23. července 2019, sp. zn. II. ÚS 1901/2019/, či jeho rozsudek z 14. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 2894/2020). S přihlédnutím k uvedeným závěrům dovolací soud zastává názor, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné již proto, že dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv. Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů, tj. zejména ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy a ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“ (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). V rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněném pod č. 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy dopadá i na vztahy nájmu nebytových prostor, neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. § 720 obč. zák.) obsažená v zákoně č. 116/1990 Sb. neobsahuje speciální ustanovení o důsledcích změny vlastníka pronajaté věci za trvání nájemního vztahu; proto se použijí obecná ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§ 663 a násl. obč. zák.), konkrétně pak jeho ustanovení § 680, které tuto otázku výslovně řeší. Z ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 31. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 27. března 2007, sp. zn. IV. ÚS 256/07/) rovněž vyplývá, že ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. upravovalo zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž byl spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházely práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), tj. bez ohledu na skutečnost, zda o existenci nájemní smlouvy věděl, nastala-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojoval – nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupoval do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají sam