26 Cdo 2653/2025 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2653/2025-201 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně T-Mobile Infra CZ s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Chodově, Tomíčkova 2144/1, IČO 14436663, zastoupené Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) P. K., a 2) Telecom Infrastructure Partners Czech Republic, s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V Celnici 1031/4, IČO 11976390, zastoupenému JUDr. Michalem Kociánem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, o určení pronajímatele a o vzájemné žalobě o určení pronajímatele, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 145/2024, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 Co 766/2025-147, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 Co 766/2025-147, se ve výrocích II a V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy ze dne 11. 10. 1997 (dále též jen „předmětná nájemní smlouva“) uzavřené mezi ní a žalovaným 1), jejímž předmětem je pronájem pozemku parcela č. XY v katastrálním území XY na XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „pronajatý pozemek“), je žalovaný 1). 2. Vzájemnou žalobou se žalovaný 2) domáhal určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1) ohledně pronajatého pozemku je on. 3. Okresní soud v Českém Krumlově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8.1.2025, č. j. 9 C 145/2024-95, zamítl žalobu o určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1), jejímž předmětem je pronájem pronajatého pozemku, je žalovaný 1) (výrok I), určil, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1), jejímž předmětem je pronájem pronajatého pozemku, je žalovaná 2) (vyhověl vzájemné žalobě; výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). 4. Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 Co 766/2025-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku III potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že vzájemnou žalobu zamítl (výrok II), ve výroku IV o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu žalobkyně a žalované 2) jej změnil (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě (výrok V) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV a VII) a uložil žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek z odvolání (výrok VI). 5. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku parcela č. XY v katastrálním území XY na XY, obec XY na XY a dne 11. 10. 1997 uzavřela jeho právní předchůdkyně J. K. (coby pronajímatelka) s právní předchůdkyní žalobkyně nájemní smlouvu (k níž byly následně uzavřeny 4 dodatky), jejímž předmětem byla část uvedeného pozemku parcela č. XY o výměře 120 m² pro umístění telekomunikačního zařízení a rovněž umožnění příjezdu přes přilehlý pozemek parcela č. XY, za sjednané nájemné, splatné čtvrtletně (dále opět jen „předmětná nájemní smlouva“). Dodatkem č. 1 ze dne 4. 3. 1998 byl pronajat ještě 10 metrů široký pás pozemku parcela č. XY kolem stávající pronajaté části, pro účely výsadby stromů a keřů. Dne 3. 11. 2023 uzavřela žalovaná 2) se žalovaným 1) smlouvu o požívacím právu (dále jen „smlouva o požívacím právu“) ohledně pronajatého pozemku. Smluvní strany zde výslovně konstatovaly existenci předmětné nájemní smlouvy a jejich vůlí bylo, aby do práv a povinností z ní vstoupila žalovaná 2). Služebnost požívacího práva k těmto pozemkům ve prospěch žalované 2) byla na základě smlouvy o požívacím právu zapsána do katastru nemovitostí. Žalobkyně nájemné dle předmětné nájemní smlouvy k rukám žalované 2) nehradí, skládá je do soudní úschovy. 6. Při právním posouzení věci se odvolací soud nejprve zabýval existencí naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních. Oproti soudu prvního stupně jej ve věci vzájemné žaloby žalované 2) neshledal, neboť sice „mezi žalobkyní … a žalovanými … je spor, zda vzhledem ke smlouvě o požívacím právu je pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy z 11.10.1997 žalovaný 1), nebo žalovaná 2)“, žalovaná 2) však má „na rozdíl od žalobkyně možnost žalovat na plnění, a to zaplacení dlužného nájemného. Do práv žalované 2) bylo již zasaženo neplacením nájemného, jak je odvolacímu soudu známo z úřední činnosti, kdy řešil věc soudní úschovy pod sp. zn. 7 Co 823/2025. Právě v rámci rozhodování o dlužném nájemném soud musí vyřešit předběžnou otázku, kdo je pronajímatelem (a tím nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy z roku 1997). V tomto řízení podanou vzájemnou žalobou se pronajímatel nedomůže dlužného nájemného.“. Současně se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „smlouva o požívacím právu byla platně uzavřena a práva a povinnosti z nájemní smlouvy přešla na poživatele“ (smlouva o požívacím právu může obstát i vedle nájemní smlouvy) a že „nelze dospět k závěru, že je pronajímatelem a nositelem práv a povinností z nájemní smlouvy žalovaný 1)“. Žalovaný 1) práva a povinnosti z nájemní smlouvy „platně převedl na žalovanou 2), ta však nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem“. 7. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2534/99, ze dne 21.11.2001, sp. zn. 26 Cdo 2766/2000, ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, či jeho usnesení ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019, nebo nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2319/11, a ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 244/24, a dále na vyřešení otázek, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na navrhovaném určení. Odvolací soud ke svému závěru dospěl výhradně na základě skutečnosti, že má vůči žalobkyni možnost podat žalobu na plnění, rezignoval na vypořádání se s její argumentací ohledně existence naléhavého právního zájmu. Nezabýval se jí tvrzenými důvody, s kterými lze „spojit možnost podání určovací žaloby i v případech, kdy je možné podat žalobu na plnění“. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu proto nevyhovuje požadavkům rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a je nepřezkoumatelné; odvolací soud neodůvodnil, „z jakého důvodu nepovažoval za relevantní argumentaci žalované 2) a z jakého důvodu nepřikládal žádnou váhu skutečnosti, že určením žalované 2) coby osoby pronajímatele … je možné předejít dalším možným sporům“. Nejvyšší soud se doposud nezaobíral otázkou, zda „jsou soudy při posuzování existence naléhavého právního zájmu povinny vypořádat se s veškerými argumenty rozhodnými pro takové posouzení, zvláště pak, pokud tyto mohou vést k opačnému rozhodnutí soudu, a své právní úvahy podložit přesvědčivým, logickým a vyčerpávajícím odůvodněním svého rozhodnutí“. Odvolací soud se současně v uvedeném závěru odchýlil od závěrů soudu prvního stupně (ten na straně dovolatelky naléhavý právní zájem shledal); účastníky však „nepoučil o svém odlišném právním názoru“, o procesní povinnosti dovolatelky prokazovat a tvrdit skutečnosti, z nichž bude existence jejího naléhavého právního zájmu vyplývat. Účastníci tak „nemohli odlišné posouzení otázky naléhavého právního zájmu předvídat, vyjádřit se k ní a uplatnit námitky a argumenty proti odlišnému, novému právnímu názoru odvolacího soudu“. Proto je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím překvapivým. Je nutné posoudit otázku, která nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, zda „jsou odvolací soudy povinny poučit účastníky řízení o svém odlišném právním názoru v případě, kdy hodlají posoudit otázku naléhavého právního zájmu odlišně než soud prvního stupně“, a též „do jaké míry jsou soudy povinny se při posuzování naléhavého právního zájmu vypořádat se s takovými argumenty účastníků řízení, které by mohly vést k opačnému rozhodnutí soudu, a své rozhodnutí o naléhavém právním zájmu přesvědčivě, logicky a vyčerpávajícím způsob