26 Cdo 2772/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2772/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2023 Spisová značka:26 Cdo 2772/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2772.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2772/2023-782 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, IČO 44992785, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované PLISKA Interactive Services Consulting, s. r. o., se sídlem v Brně – Veveří, Štefánikova 839/7, IČO 49969927, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Brněnských komunikací a. s., se sídlem v Brně – Štýřicích, Renneská třída 787/1a, IČO 60733098, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, a vedlejší účastnice na straně žalované JUDr. Ing. Alexandry Pliskové, LL.M., narozené 13. 1. 1984, bytem v Brně, Štefánikova 839/7, o vyklizení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 16/2011, o dovoláních žalované a vedlejší účastnice na straně žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2023, č. j. 49 Co 124/2020-736, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený mu předat tam specifikovaný nebytový prostor (dále jen „nebytový prostor“) nacházející se v objektu podchodu pod Hlavním nádražím Českých drah v Brně (dále jen „objekt“). Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 29. 6. 2020, č. j. 50 C 16/2011-620, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost nebytový prostor vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 49 Co 124/2020-736, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že nejpozději dne 31. 12. 2009, kdy uplynula doba nájmu ujednaná v nájemní smlouvě z 21. 10. 1999, kterou mezi sebou uzavřely vedlejší účastnice na straně žalobce jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně, zaniklo žalované nájemní právo k nebytovému prostoru, založené touto nájemní smlouvou, a že žalovaná jej od té doby užívá bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce k objektu, jehož je daný prostor nedílnou součástí. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž vyhověl žalobě na vyklizení s odkazem na ustanovení § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dovolání vedlejší účastnice na straně žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož vedlejší účastnice není k jeho podání subjektivně legitimována (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 419/2022). Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu je pak zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se řádně nezabýval otázkou, zda vlastnictví nebytového prostoru nenabyla vydržením vedlejší účastnice na straně žalované. V tomto ohledu ale v dovolání schází náležitý údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 – 238a o. s. ř.). Mělo-li snad dovolání být i v této části přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatelka avizovala v jeho bodu II., pak nikterak nespecifikovala, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. V tomto rozsahu je tedy dovolání vadné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka v dovolání náležitě vymezila tři právní otázky, při jejichž řešení se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka, zda nebytový prostor tvoří součást objektu (jak dovodil odvolací soud), nebo má povahu samostatné věci v právním smyslu (jak se domnívá dovolatelka), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Pro posouzení právní povahy věci je rozhodná zásadně právní úprava účinná ke dni vyhlášení rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019). V projednávané věci se tedy bude řídit § 505 o. z., podle něhož je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Uvedené obecné vymezení součásti věci plně odpovídá způsobu, jakým vymezovalo shodný institut ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry o. z. v zásadě i nadále použitelná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1932/2020). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla i stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. Obdobně přitom může být stavba i součástí budovy, ke které přiléhá. Otázku, zda stavba je součástí věci nebo samostatnou věcí v právním smyslu však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně; stavba může být provedena mnoha různými způsoby, přičemž pro všechny v úvahu připadající případy nelze stanovit zcela přesná kritéria. V některých mezních případech nelze jednoznačně stanovit hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku (resp. budovy). Bude vždy nutné zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek (přiléhající budova) a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1932/2020 a v něm uvedenou judikaturu). Posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3630/2012). Součást věci je myslitelná jen jako skladebný prvek věci, a to věci složené. Nejsou-li sporné prostory takovým skladebným prvkem (nelze-li je užívat obvyklým způsobem nezávisle na stavbě metra, např. není-li možný samostatný přístup, napojení na inženýrské sítě apod., a tvoří s ní jediný objekt), půjde spíše o část věci (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 217/2019 a v něm uvedenou komentářovou literaturu, ve kterém dovolací soud posuzoval i otázku, zda určité „komerční“ či „obchodní“ prostory metra jsou jeho součástí, nebo zda jde o dvě samostatné stavby). Otázkou, zda nebytový prostor je samostatnou věcí v právním smyslu, se odvolací soud náležitě zabýval. Zohlednil přitom nejen jeho stavebně technické provedení, nýbrž i funkční hle