26 Cdo 2806/2006 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2806/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2007 Spisová značka:26 Cdo 2806/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2806.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2806/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně R. a o. ,  zastoupené  advokátkou , proti žalovaným 1) A.P., a 2) E. P., zastoupeným  advokátem  o zaplacení částky 173.757,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 64/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2006, č. j. 42 Co 417/2005-143, takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. 58 C 64/2004-114, vyhověl (změněné) žalobě a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 173.757,- Kč s poplatkem z prodlení od 11. října 1999 do 12. dubna 2005 ve výši 396.934,- Kč a od 13. dubna 2005 do zaplacení ve výši 2,5 promile dlužné částky denně, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. ledna 2006, č. j. 42 Co 417/2005-143, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že 2. srpna 1989 schválil tehdejší Obvodní národní výbor v Ostravě 1 dohodu o výměně bytů uzavřenou mezi žalovanými (kteří byli a jsou manželé) na straně jedné a J. a  J.K. na straně druhé, že na základě této dohody žalovaní vyměnili svůj dřívější byt za „byt 3+1 v přízemí v O. 1, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že 4. září 1989 byla mezi tehdejším O. p. b. h. v O. 1 a žalovanou uzavřena dohoda o předání bytu, že 22. října 1990 vydal tehdejší O. n. v. v O. 1 podle § 96 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění, příkaz k vyklizení žalovaných z předmětného bytu v souvislosti s opravami, které měly být prováděny na předmětném domě (dále jen „příkaz ze dne 22. října 1990“), že odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto, že 20. června 1994 bylo započato s opravami stropních konstrukcí a balkónů u předmětného domu, že žalovaní se v souvislosti těmito opravami z předmětného bytu nevystěhovali a že tyto práce byly ukončeny 16. listopadu 1994. Dále zjistily, že žalovaní v předmětném bytě bydleli nejméně do konce roku 1998, že (podle shodných tvrzení účastníků – § 120 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. s. ř.“/) nájemné a zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu bylo stanoveno od 1. července 1998 částkou 1.970,- Kč měsíčně, od 1. srpna 2001 částkou 2.725,- Kč měsíčně a od 1. července 2002 částkou 2.984,- Kč měsíčně, že žalovaní již několik let neplatili nájemné a zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu, že v neplacení pokračovali i v době od 1. září 1999 do 31. března 2005, že za tuto dobu jim vznikl (opět podle shodných tvrzení účastníků) dluh na nájemném a zálohách na služby v částce 173.757,- Kč a že poplatek z prodlení z těchto částek za dobu od 11. září 1999 do 12. dubna 2005 činil 396.934,- Kč, že v předmětném bytě žalovaní neprovedli na náklad pronajímatele žádné opravy a že nikdy nepožádali o slevu na nájemném. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily (odvolací soud odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně), že – z důvodů uvedených v rozhodnutí soudu prvního stupně – vzniklo žalovaným právo společného užívání předmětného bytu manžely, které se k 1. lednu 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely. Dále dovodily, že toto právo nezaniklo na základě veřejnoprávního rozhodnutí (na základě příkazu ze dne 22. října 1990) proto, že v té době účinný občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991 – dále jen „obč. zák. před novelou“) takový způsob zániku uvedeného práva neznal; toto právo tak žalovaným svědčilo i v rozhodné době od 1. září 1999 do 31. března 2005, a proto i v této době byli povinni platit nájemné a zálohy na služby. Za této situace žalobě na zaplacení dlužného nájemného a záloh na služby v žalované částce vyhověly. Vyhovující výrok týkající se poplatku z prodlení (v částce 396.934,- Kč za dobu od 11. října 1999 do 12. dubna 2005 a ve výši 2,5 promile dlužné částky denně, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 13. dubna 2005 do zaplacení) soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“); odvolací soud pak v tomto směru dodal, že „poplatky z prodlení byly přiznány ve výši dané příslušnou vyhláškou, přičemž poplatek z prodlení je speciální sankcí za porušení povinností nájemce platit řádně nájemné …“. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadně právně významnou pokládali především otázku, zda vyklizením bytu nájemcem na základě rozhodnutí vydaného podle § 96 zákona č. 50/1976 Sb. zanikl nájemní poměr mezi pronajímatelem a nájemcem bytu, resp. zda i po vyklizení trvá povinnost nájemce platit pronajímateli nájemné z bytu. Podle jejich názoru jde však v dané věci také o řešení další zásadně právně významné otázky, zda pronajímatel mohl jednostranně zvýšit nájemné a zda k účinnosti rozhodnutí pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného bylo zapotřebí doručit nájemci projev vůle pronajímatele týkající se zvýšení nájemného. Zásadně právně významnou je podle dovolatelů rovněž otázka, zda ve sledovaném období bylo možno i nadále aplikovat ustanovení § 2 nařízení vlády č. 142/1940 (správně č. 142/1994 Sb.) o výši poplatku z prodlení. V dovolání především zpochybnili správnost právního názoru, že na základě příkazu ze dne 22. října 1990 jako veřejnoprávního rozhodnutí nemohlo zaniknout tehdejší právo osobního užívání bytu (v daném případě právo společného užívání bytu manžely). Zde uvedli, že ke vzniku občanskoprávních vztahů dochází nejen na základě právních úkonů, nýbrž i na základě jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje; podle jejich názoru mohou těmito jinými právními skutečnostmi být i úřední rozhodnutí. Poté v dovolání zmínili ustanovení § 185 obč. zák. před novelou a dále ustanovení § 39 zákona č. 41/1964 Sb. a uvedli, že podle jejich názoru tehdejší právo společného užívání bytu manžely zaniklo „právní mocí rozhodnutí, kterým jim bylo uloženo byt vyklidit, nejpozději však splněním této povinnosti“. Kromě toho mají za to, že i kdyby obstál závěr o zachování jejich „nájemního poměru“ k bytu, „nevyplývalo by z toho, že byli povinni i poté, co stavebním úřadem stanovenou povinnost k vyklizení bytu splnili, platit žalobci nájemné“. Zastávají názor, že „vyklizením bytu v souladu se závazným rozhodnutím správního orgánu zanikla jejich povinnost platit za užívání bytu nájemné“. Namítli také, že z tzv. evidenčních listů, které byly předloženy k důkazu, „nelze zjistit, v jakém rozsahu jde o nájemné a v jakém o ostatní plnění“. Byť touto námitkou je uplatněn v daném případě nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze podle žalovaných při hmotněprávním posouzení uplatněného nároku přehlédnout, že zatímco nájemné je až na výjimky stanoveno pevnou částkou, může pronajímatel úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu požadovat jen v takovém „rozsahu, v jakém nájemci jednotlivá plnění skutečně poskytoval“. Jestliže dovolatelé již ve sledovaném období v bytě nebydleli, jsou toho názoru, že podstatná část těchto plnění jim ve skutečnosti poskytována nebyla. Pokud toto soudy nezohlednily, nelze jejich právní posouzení věci pokládat za správné. Ve vztahu k výši požadovaného nájemného zmínili ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a uvedli, že soudy postupovaly nesprávně, jestliže „přiznaly zvýšené nájemné jen na základě rozhodnutí pronajímatele, aniž prováděly jakékoliv zjištění o obvyklé výši nájemného a aniž se zab