26 Cdo 2843/2025 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2843/2025-281 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Keramika CZ s.r.o., se sídlem v Liberci, Břetislavova 307/7, IČO 28699033, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalovanému Ing. Jiřímu Ježkovi, IČO 86809156, zastoupenému Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o 270 756,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 295/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 3. 2025, č. j. 30 Co 407/2024-236, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 3. 2025, č. j. 30 Co 407/2024-236, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 5. 2024, č. j. 19 C 295/2022-199, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 270 756,90 Kč s (blíže vymezeným) úrokem z prodlení s odůvodněním, že po skončení nájemního vztahu založeného mezi účastníky nájemní smlouvou ze dne 1. 8. 2014 jí byl jeho předmět vrácen poškozený, a to konkrétně tvarovaný plášť skladovací haly (dále též jen „předmětný plášť“ a „skladovací hala“), který byl „deformován, obsahoval vrypy, promáčkliny a obdobná narušení“; peněžní náhrady tohoto poškození se proto domáhá žalobou. 2. Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. 5. 2024, č. j. 19 C 295/2022-199, žalobu o 270 756,90 Kč s (blíže vymezeným) úrokem z prodlení („v celém rozsahu“) zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II). 3. Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 30 Co 407/2024-236 (jako v pořadí druhým rozhodnutím o věci samé) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel z toho, že soud prvního stupně (v souladu s pokynem obsaženým v jeho předcházejícím usnesení ze dne 8. 1. 2024, č. j. 30 Co 195/2023-165, jímž byl předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2023, č. j. 19 C 295/2022-139, jímž soud prvního stupně rozhodl, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody je plně opodstatněný, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) při svém jednání dne 22. 3. 2024 vyzval žalobkyni podle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) k doplnění skutkových tvrzení, „jaký byl původní stav pláště skladovací haly v částech, které byly dle jejího tvrzení žalovaným poškozeny, jaká konkrétní, individuálně určená a nezaměnitelným způsobem popsaná poškození měl žalovaný na plášti skladovací haly způsobit, s výší jaké škody a kde konkrétně se taková poškození na plášti skladovací haly nacházejí, jakým konkrétním jednám žalovaného byla tato individuálně určení poškození způsobena a jak dospěla žalobkyně ke stanovení výše škody za jednotlivá poškození a k celkové výši požadované částky“; současně ji poučil o následcích nevyhovění poskytnuté výzvy „v podobě neúspěchu ve sporu“. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 19. 4. 2024, v němž označila části skladovací haly – západní část o délce 54 m pod písmenem A a jižní část haly o délce 13 m pod písmenem D – a uvedla, že tvrzená poškození byla způsobena v uvedených částech předmětného pláště, obě byly původně nepoškozené (jen na jižní části haly byla patrna mírná koroze, avšak nikoliv tvrzená poškození). Připojila „k prokázání těchto tvrzení“ řadu fotografií a rovněž videozáznam. Uvedla též, že oprava předmětného pláště nebyla dosud uskutečněna a že současný nájemce skladuje pouze uvnitř haly, proto nemohl způsobit poškození jejího pláště. Způsobená poškození specifikovala tak, že se nacházejí na západní a jižní části haly, jedná se o deformace, vrypy, promáčkliny a obdobná narušení, „což zcela koresponduje s tím, co je jako laik schopna na fotografiích a v daném místě pozorovat“. 5. Při právním posouzení věci odvolací soud uvedl, že povinnost tvrzení a důkazní ohledně naplnění předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody spočívá na žalobkyni a že obecná tvrzení žalobkyně, že byl plášť skladovací haly „deformován, obsahoval vrypy, promáčkliny a obdobná narušení“, jsou nedostatečná. Žalobkyně neuvádí, o jaká, alespoň částečně individualizovaná (například přibližným počtem a umístěním), poškození se v projednávané věci jedná. Není tak ani zřejmé, kde konkrétně se na západní části haly dlouhé 54 m a jižní části haly dlouhé 13 m tato poškození mají nacházet. K požadovanému doplnění není třeba žádných odborných znalostí, jedná se naopak o rozhodné skutečnosti, které je žalobkyně povinna tvrdit a následně též prokazovat. Předloženými fotografiemi (na kterých jsou dle žalobkyně poškození patrná) žalobkyně svoji povinnost tvrzení neplní. Vylíčení rozhodujících skutečností může mít sice (zprostředkovaně) původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce – coby důkaz – připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, tento závěr je však nutno aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci a je pouze výjimkou z pravidla, že vylíčení rozhodných skutečností má být obsaženo v návrhu (žalobě). Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě. Soud není povinen (ba ani oprávněn) provádět analýzu jednotlivých fotografií, ze kterých by měl dohledávat (a to například i pro účely zpracování znaleckého posudku) netvrzená poškození na západní a jižní části skladovací haly. Není přípustné, aby žalobkyně tímto způsobem přenášela aktivitu a odpovědnost, která jí z hlediska procesních povinností přísluší, na soud. Na základě uvedeného se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně i přes poskytnutou výzvu řádně nesplnila povinnost tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a že bylo namístě žalobu pro neunesení břemene tvrzení žalobkyní zamítnout. Za této situace také soud prvního stupně správně neprováděl ve věci (další) dokazování. 6. Proti výroku I a „navazujícímu výroku II“ rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018, ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3560/2023, či jeho usnesení ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5184/2015, nebo nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. II. ÚS 100/2000, ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v řízení nesplnila svou povinnost tvrzení ohledně poškození předmětného pláště skladovací haly. Charakter způsobených poškození na předmětném plášti vylučuje jejich individualizaci. Plášť je „v některých částech zkroucen, v některých deformován, v některých obsahuje škrábance, boule, vrypy, ohnutí“, která byla způsobena v různé intenzitě a náhodně se překrývají, tvoří „shluky“ apod. Proto není schopna poškození individualizovat s mírou přesnosti vyžadované odvolacím soudem. Jeho požadavek směřuje k tomu, „aby jednotlivé škrábance či vrypy byly kvantifikovány, aby byl namodelován náklon jejich promáčknutí a zaměřena jejich poloha“. Považuje jej proto za formalistický a nesplnitelný, za projev „svévolného odepření nároku ze strany soudu“. Účastník je povinen tvrdit skutečnosti, jež svými smysly vnímal nebo poznal; tak přitom ona učinila. Zdůraznila, že tak činila i odkazem na připojené fotografie, „které podávají nesporný obraz o povaze a rozsahu škody“, které popsala a které zachycující původní, průběžný a konečný stav předmětného pláště. Zdůraznila, že jeho oprava též dosud nebyla provedena. Vymezení břemene tvrzení ze strany odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) bylo „nejasné, nesplnitelné a natolik formalistické, že mu účastník řízení ani s vynaložením náležitého úsilí není schopen dostát, neboť tomu odporuje samotná povaha věci“. Dále namítla překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a nedostatek „přesvědčivého odůvodnění odklonu od právních závěrů“ obsažených v jí odkazovaných rozhodnutích, jakož to, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy, k čemuž odvolací soud „pouze stručně konstatoval, že nelze prokazovat skutečnosti, které údajně nebyly tvrzeny“. Navrhla proto zrušení rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně a vrácen