26 Cdo 2941/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2941/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2022 Spisová značka:26 Cdo 2941/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2941.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výpověď z nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 2283 odst. 1 o. z. § 2282 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 2. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2941/2022-159 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně městské části Praha 10, se sídlem v Praze 10, Vršovická 68/1429, IČO 00063941, zastoupené Mgr. Martinem Moskalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka 1058/8, proti žalované O. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené obecným zmocněncem B. H., bytem XY, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 123/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2022, č. j. 55 Co 146/2022-128, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 28 C 123/2021-95, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud žalované uložil povinnost vyklidit bytovou jednotku č. 127/17, vymezenou podle zákona o vlastnictví bytů, způsob využití byt, o velikosti 2+1, ve 2. podlaží v budově č. p. XY, která stojí na pozemku XY, obec XY, kat. území XY, na adrese XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 55 Co 146/2022-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že v případě přechodu nájmu bytu na dědice zemřelého nájemce podle § 2282 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), mají pronajímatel i nájemce bytu právo nájem bez uvedení důvodu vypovědět ve zkrácené dvouměsíční výpovědní době dle § 2283 odst. 1 a 2 o. z., přičemž pronajímatel má možnost tak učinit do tří měsíců ode dne, kdy se dozvěděl, že nájemce zemřel, že práva a povinnosti z nájmu nepřešla na člena nájemcovy domácnosti a kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost. Žalobkyně ovšem jako správce majetku hlavního města Prahy včas na uvedenou skutečnost nereagovala. Právní úprava je zcela přehledná, jednoznačná a nevyvolává nerovnost ve vztazích mezi pronajímatelem a nájemcem. Dovolání žalobkyně proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť otázka přechodu nájmu bytu na dědice zemřelého nájemce byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením této otázky v souladu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, dovodil, že přejde-li nájem podle § 2282 o. z. na nájemcova dědice, zakotvuje ustanovení § 2283 odst. 1 o. z. specifický způsob ukončení nájemního vztahu pronajímatelem a umožňuje mu vypovědět nájem bytu bez uvedení důvodu v tříměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůtě (§ 654 o. z.), která počne běžet poté, co se pronajímatel dozvěděl, že nájemce zemřel, že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost. Uvedené podmínky pro počátek běhu této lhůty musí být splněny kumulativně, přičemž lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty výpověď nájemci doručena. Citovaná ustanovení neměla v dřívější úpravě (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) obdoby. Podle důvodové zprávy je jejich účelem vypořádat majetkové vztahy k bytu (zejména otázku nájemného) i v období po smrti původního nájemce v případě, že nedošlo k přechodu nájmu bytu podle § 2279 o. z. Obě strany pak mají možnost nájemní vztah vypovědět ve zkrácené výpovědní době bez uvedení důvodů a tím nájem bytu v souladu se zákonem skončit. V projednávané věci přešel nájem předmětného bytu po smrti V. T. dne 6. 10. 2018 (který žil v bytě sám) na žalovanou jakožto jeho jedinou dědičku, přičemž o těchto rozhodných skutečnostech informovala žalobkyni dopisem ze dne 14. 1. 2019, doručeným dne 17. 1. 2019. Žalobkyně ve lhůtě dle § 2283 odst. 1 o. z. na sdělené skutečnosti nereagovala a nájem předmětného bytu nevypověděla. Její dovolací námitky pak směřují do smyslu právní úpravy a zpochybňují úmysl zákonodárce týkající se samé podstaty právní úpravy dědění nájmu bytu, přičemž je zřejmé, že se tak snaží zhojit situaci, kdy promeškala lhůtu pro podání výpovědi z nájmu bytu dle § 2283 odst. 1 o. z. Dovolatelka výslovně napadla i nákladový výrok rozhodnutí odvolacího soudu (výrok II.). V této části však dovolání není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 12. 2022 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu