26 Cdo 3036/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3036/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2023 Spisová značka:26 Cdo 3036/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3036.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3036/2023-113 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Národního pedagogického institutu České republiky (zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků), se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Senovážné náměstí 872/25, IČO 45768455, zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, proti žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D. advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 112/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 55 Co 296/2022-72, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Jindřicha Vítka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 14 C 112/2020-27, uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a předat žalobci tam specifikovaný byt (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). S odkazem na § 115a o. s. ř. ve věci rozhodl (se souhlasem účastníků řízení) bez nařízení jednání. Dovodil, že smlouva o nájmu bytu, kterou účastníci uzavřeli dne 11. 3. 2008, je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť v ní chybí ujednání o délce nájmu v rozporu s ustanovením § 27 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.). Žalovaný tedy byt užívá bez právního důvodu a je povinen jej vyklidit. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 55 Co 296/2022-72, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny podmínky pro postup podle § 115a o. s. ř., a nepřihlédl k tvrzením, která žalovaný uplatnil nově až v odvolacím řízení, s výjimkou tvrzení, že se stal nájemcem bytu na základě schválené a realizované dohody o výměně bytů s původní nájemkyní paní D., neboť tato skutečnost vyplývá přímo z textu předmětné nájemní smlouvy. Přisvědčil žalovanému, že realizací schválené dohody o výměně bytů vstoupil do nájemního práva původní nájemnice (namísto ní), aniž bylo třeba uzavírat novou nájemní smlouvu (šlo jen o změnu nájemce). Úvahy soudu prvního stupně o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy z důvodu neuvedení doby nájmu nepovažoval za správné, ale ani za významné. Protože předmětem nájmu byla část nemovitosti ve vlastnictví České republiky, se kterou hospodařila státní příspěvková organizace, i na nájemní smlouvu uzavřenou s předchůdkyní žalovaného dopadala úprava § 27 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., tudíž takový nájemní vztah mohl být uzavřen nejvýše na dobu 8 let (s případnou možností prodloužení, o níž ovšem žalovaný ničeho neuvedl). Dospěl proto k závěru, že doba nájmu bytu svědčící žalovanému musela uplynout nejpozději 8 let po vstupu do nájemního vztahu namísto původní nájemnice, a to za předpokladu, že uvedenou nájemní smlouvou strany mínily dojednat prodloužení dosavadní doby trvání nájmu o 8 let, jinak skončila ještě dříve v závislosti na tom, kdy začala běžet osmiletá doba původní nájemnice. Argumentaci žalovaného, že došlo k uzavření nájemní smlouvy podle § 2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nepovažoval za důvodnou, neboť žalovaný ničeho netvrdil o tom, zda a jak byt užíval, a nemohl být ani v dobré víře, že nájem je po právu. Dále zvažoval, zda nájem nemohl být znovu ujednán podle § 2285 o. z. I když žalovaný o užívání bytu ničeho netvrdil, i pokud by mu svědčila teoreticky nejdelší možná doba nájmu do 11. 3. 2016, mohl by se nájem takto prodloužit nejdéle o dva roky do 11. 3. 2018 a pak do 11. 3. 2020, přičemž poté následovala výzva žalobce k opuštění bytu z 26. 5. 2020 učiněná v tříměsíční lhůtě. Shodně se soudem prvního stupně proto uzavřel, že žalovanému žádný právní důvod k užívání bytu nesvědčí a žaloba na jeho vyklizení je tak důvodná. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V rozsudku ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že ke dni splnění dohody o výměně bytů (§ 716 obč. zák.) vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku nájemního poměru k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy. Výklad podávaný právní teorií i soudní praxí je standardní v tom, že skutečnost, že jeden z účastníků dohody nebyl ani nájemcem směňovaného bytu, způsobuje absolutní neplatnost dohody pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). V rozsudku ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 173/2004 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud usnesením ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 387/04, odmítl), pak Nejvyšší soud mimo jiné vysvětlil, že podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., federálního ministerstva financí ze dne 24. 6. 1988 o hospodaření s národním majetkem (dále jen „vyhláška č. 119/1988 Sb.), smlouva o přenechání národního majetku k dočasnému užívání občanům a jiným organizacím než socialistickým musí mít písemnou formu a musí obsahovat určení majetku, který má být přenechán k dočasnému užívání, určení způsobu a doby užívání, stanovení o výši úplaty, dohodu o udržování majetku a možnost odstoupit od smlouvy, zjistí-li organizace, že národní majetek je užíván v rozporu s uzavřenou smlouvou nebo bude-li organizace věc potřebovat pro plnění svých úkolů. Tato vyhláška byla s účinností od 1. 1. 2001 zrušena zákonem č. 219/2000 Sb. I tento předpis však obsahuje zvláštní podmínky nakládání s majetkem státu, které do značné míry navazují na předchozí úpravu. Podle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, lze přenechat do užívání právnické nebo fyzické osoby. Podle odstavce druhého téhož ustanovení užívání podle odstavce 1 lze sjednat pouze na dobu určitou v trvání nejdéle 5 let pro jednoho uživatele. Dovodil, že neobsahuje-li nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor ve vlastnictví státu náležitosti vyžadované právními předpisy platnými v době jejího uzavření (§ 27 zákona č. 219/2000 Sb. a § 9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb.), je taková dohoda neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. Novelou provedenou zákonem č. 22/2006 Sb., byla s účinností od 26. 1. 2006 doba 5 let uvedená v § 27 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. prodloužena na 8 let. S výše citovanou judikaturou jsou závěry odvolacího soudu v konečném důsledku v souladu. Byla-li nájemní smlouva mezi žalobcem a původní nájemkyní paní D. uzavřena platně, ke dni splnění dohody o výměně bytů žalovaný vstoupil do nájemního poměru založeného mezi žalobcem a původní nájemkyní bytu. V takovém případě mohla být nájemní smlouva uzavřena pouze na dobu určitou a doba nájmu mohla činit maximálně 8 let. Uvedené platí bez ohledu na to, zda smluvní vztah mezi žalobcem (jeho právním předchůdcem) a původní nájemkyní vznikl ještě za účinnosti vyhlášky č. 119/1988 Sb., neboť případná smlouva o dočasném užívání nemovité věci nebo její části podle § 397 a 398 obč. zák. (obsahující náležitosti § 9 odst. 3 vyhlášky č. 199/1988 Sb.) se dnem nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. změnila na nájemní smlouvu (srov. § 62 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.). Dovodil-li odvolací soud, že nájemní sm