26 Cdo 3097/2005 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3097/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 4. 2006 Spisová značka:26 Cdo 3097/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3097.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 251/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3097/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. H. a 2) M. H., zastoupeným advokátem, o vyklizení souboru místností, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 91/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2005, č. j. 26 Co 355/2005-141, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 6 C 91/2004-79, zamítl žalobu, aby žalovaní (a všichni, kdo s nimi bydlí) byli povinni vyklidit a vyklizený předat žalobci „soubor místností, sestávající z kuchyně a dvou místností s příslušenstvím, se vstupem v prvním nadzemním podlaží uprostřed v objektu nedokončené stavby č. p. 13 na st. p. 297, zapsané na LV 620 pro obec a k. ú. D.“ (dále jen „předmětný soubor místností“, resp. „soubor místností“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 26 Co 355/2005-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je na základě kupní smlouvy ze dne 12. března 1997 vlastníkem předmětného domu, že dům byl na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby vybudován v roce 1966 jako bytový dům se šesti bytovými jednotkami určenými pro ubytování zaměstnanců tehdejšího JZD D., že po dokončení byl předán zápisem ze dne 30. listopadu 1966, že při předání byl přítomen zástupce tehdejšího Okresního národního výboru v T., který vydal povolení k trvalému užívání stavby ke dni jejího předání, že tato skutečnost byla zaznamenána v zápise o předání a převzetí stavby ze dne 30. listopadu 1966, že se nedochovalo povolení k uvedení stavby do trvalého provozu, které mělo být vydáno podle § 26 odst. 2 nařízení vlády č. 8/1956 Sb. (dochoval se pouze koncept tohoto rozhodnutí pod č. j. Výst/27421/66-R), že od prosince 1966 je dům nepřetržitě užíván ke stanovenému účelu, tj. k bydlení, a že legitimita tohoto užívání nebyla po dobu třiceti let zpochybňována. Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – zjistil, že rozhodnutí o přidělení podnikového bytu žalovanému se nedochovalo, že se dochoval evidenční list pro výpočet nájemného ze dne 10. října 1984, dále také rozhodnutí o přidělení podnikového bytu J. Z., které se týkalo jiného bytu umístěného ve stejném domě, a evidenční list pro výpočet nájemného J. Z.; s ohledem na tato skutková zjištění učinil skutkový závěr, že „rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ve prospěch žalovaného 1) bylo v souzené věci v roce 1984 vydáno“. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že pro posouzení otázky, zda soubor místností užívaný žalovanými je bytem, je rozhodující kolaudační stav (zde poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 22. října 1999, sp. zn. 20 (správně 2) Cdon 1010/97, a z 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000); dodal, že vzhledem k době předání stavby nepůjde v daném případě o kolaudační rozhodnutí ve smyslu zákona č. 50/1976 Sb., nýbrž o povolení k uvedení stavby do trvalého užívání podle nařízení vlády č 8/1956 Sb. a vyhlášky č. 243/1957 Ú. L. Poté rovněž dovodil, že „soubor místností, které žalovaní k bydlení užívají … je bytem a je způsobilým předmětem k uzavírání právních vztahů, tj. i práva nájmu (v době před 1. 1. 1992 práva osobního užívání)“. Uvedený závěr odůvodnil konstatováním, že „za situace, kdy byl dohledán písemný koncept správního rozhodnutí a nemovitost byla po dobu 30 let užívána k trvalému bydlení bez námitek správních orgánů i jejich vlastníků, kdy má své číslo popisné a je zapsána jako dokončená stavba v katastru nemovitostí, je možno předpokládat, že rozhodnutí (povolení k uvedení stavby do trvalého užívání) bylo skutečně vydáno a do současné doby se nedochovala jeho písemná podoba“. Dále – s odkazem na ustanovení § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – rovněž dovodil, že „závěr dle § 104 odst. 1 stavebního zákona je oprávněn pro vyřešení předběžné otázky učinit soud“. Dospěl také k závěru, že žalovanému jako zaměstnanci státního statku L. (který dům převzal v souvislosti s delimitací JZD D.) vzniklo v roce 1984 – na základě rozhodnutí o přidělení bytu a následné dohody o odevzdání a převzetí bytu – právo osobního užívání předmětného bytu (ve smyslu ustanovení § 153 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991), které se transformovalo (podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) na právo nájmu bytu svědčící výlučně žalovanému. Jelikož žalovaný je nájemcem předmětného bytu a žalovaná odvíjí své právo byt užívat od nájemního práva žalovaného, žalobu jako nedůvodnou v konečném důsledku zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání zrekapituloval průběh řízení, namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a uvedl, že zásadně právně významná je v daném případě otázka, „zda jest možné uzavříti dohodu o odevzdání a převzetí bytu bez vydání pravomocného rozhodnutí o přidělení bytu k tomu oprávněným orgánem“. Podle názoru dovolatele nemohla být dohoda o odevzdání a převzetí bytu platně uzavřena bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu vydaného k tomu příslušným správním orgánem. Ve vztahu k rozhodnutí o přidělení bytu poukázal na řadu konkrétních rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky a výslovně uvedl, že „rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.); zde odkázal na Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549. Z důvodů uvedených v dovolání zastává názor, že „místně příslušný národní výbor … nikdy nevydal … žádné rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému“, kterému tak vzniklo právo užívání předmětného bytu pouze „na základě zápisu bytové komise“. V této souvislosti uvedl, že právní otázka vzniku práva osobního užívání souboru místností byla – vzhledem k absenci vykonatelného rozhodnutí o přidělení bytu – vyřešena v rozporu s hmotným právem. Dále namítl, že „napadeným rozsudkem bylo v rozporu s hmotným právem rozhodnuto, že ač se dochovala kompletní stavební dokumentace nedokončené stavby, že jest v tomto případě nutno aplikovat ustanovení § 104 stavebního zákona a věc právně posoudit tak, že předmětná stavba byla kolaudována ve správním řízení nebo bylo vydáno povolení k užívání předmětné nedokončené stavby“. Současně uvedl, že „řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, neboť „soud nezachoval rovnost účastníků řízení, využitím procesního postupu odebral žalobci právo na soudní ochranu a spravedlivý proces“ a navíc veškeré závěry soudů jsou „v rozporu s prokázanými skutečnostmi“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.