26 Cdo 3144/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3144/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 5. 2023 Spisová značka:26 Cdo 3144/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3144.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Společenství vlastníků jednotek Neplatnost právního úkonu Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 11 odst. 3 předpisu č. 72/1994 Sb. § 15 odst. 1 předpisu č. 72/1994 Sb. § 118a o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 7. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2056/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3144/2022-578 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce L. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, proti žalovanému S. V., XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Danielem Tobolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, o zrušení rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 54/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 223/2021-553, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 223/2021-553, mj. výrokem I. 2. a) změnil rozsudek Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 27. 5. 2021, č. j. 76 Cm 54/2010-534, ve znění usnesení ze dne 8. 6. 2021, č. j. 76 Cm 54/2010-538, v části, v níž zamítl žalobu na zrušení usnesení shromáždění společenství vlastníků pro XY, ze dne 7. 8. 2009 (dále též jen „Shromáždění“, „Společenství“), jímž bylo rozhodnuto o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu č. p. XY v k. ú. XY (dále též jen „Rozhodnutí“) tak, že toto rozhodnutí shromáždění je neplatné. Jednalo se o jeho druhé rozhodnutí v této věci, předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 9. 2012, č. j. 76 Cm 54/2010-269, kterým žalobu o zrušení (určení neplatnosti) Rozhodnutí zamítl, a rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 3. 2016, č. j. 14 Cmo 140/2013-414, kterým tento výrok potvrdil, Nejvyšší soud zrušil (v tomto rozsahu) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 26 Cdo 1503/2017-471. V rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4294/2011, uveřejněný pod číslem 57/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 57/2014“), formuloval a odůvodnil (závazný) právní závěr, že shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), aniž by byla nejprve uzavřena dohoda jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek. Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti výše uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Otázky, jejichž řešení žalovaný zpochybnil, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je (ne)platnost rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek ze dne 7. 8. 2009 – podle dřívější právní úpravy (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 72/1994 Sb. Otázka, zda lze po uplynutí prekluzivní lhůty „měnit“ žalobní petit (domáhat se místo nahrazení rozhodnutí shromáždění jeho neplatnosti), byla již vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 758/2014. Stejně jako v tomto rozhodnutí, je i v poměrech projednávané věci pro úvahu o zániku práva uplynutím prekluzivní lhůty (neuplatněním práva v prekluzivní lhůtě) určující posouzení, kdy žalobce požádal soud o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Z formulace žalobního návrhu (petitu) musí být alespoň zřejmé nesouhlasné stanovisko přehlasovaného vlastníka jednotky s většinovým rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek. Z obsahu žaloby (zejména z vylíčení rozhodujících skutečností) bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že žalobce žádá soud právě o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Právo požádat soud o rozhodnutí podle citovaného ustanovení tedy uplatňoval od samého počátku, což je zřejmé i z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě. Jestliže později žalobní návrh upravil způsobem odpovídajícím deklaratorní povaze zmíněného rozhodnutí tak, že napříště namísto zrušení požadoval určení (vyslovení) neplatnosti dotčené části Rozhodnutí, šlo pouze o upřesnění návrhu, nikoliv o změnu žaloby (na základě stejného skutkového základu se domáhal téhož jako v „původní“ žalobě – rozhodnutí soudu podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.). Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že se jednalo „o zcela odlišné instituty“. Postup podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. byl omezen prekluzivní lhůtou 6 měsíců, v níž musí být žaloba podána, z důvodu právní jistoty společenství vlastníků jednotek i třetích osob, přičemž tato jistota se vztahuje k tomu, zda, a v jakém rozsahu, je či není rozhodnutí společenství vlastníků napadeno nikoli k tomu jak zní žalobní petit, resp. jak má o napadeném rozhodnutí soud rozhodnout. Závěr odvolacího soudu (byť obdobnou úvahu výslovně neobsahuje), že žalobce uplatnil svůj nárok včas, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky výkladu pojmu „dohoda“ upraveného v § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., neboť Nejvyšší soud (oproti mínění dovolatele) neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní ustálené judikatury – zejména R 57/2014, z něhož ostatně vycházel i ve svém předcházejícím zrušujícím rozsudku v této věci (sp. zn. 26 Cdo 1503/2017). Tyto závěry respektuje rovněž napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dovolací soud nemá důvod na nich cokoli měnit ani nyní. V R 57/2014 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., aniž by byla nejprve uzavřena dohoda, jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek, předvídaná tímto ustanovením. Lze jistě přisvědčit dovolateli, že placení příspěvků na správu domu a pozemku jinak než poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech, jak vyplývá z § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., může v některých specifických situacích lépe vystihovat poměry v domě (SVJ), proto také jde o dispozitivní ustanovení. Protože však stanovení poměru výše příspěvků (jinak než podle velikosti podílu na společných částech) lze považovat za významný zásah do základního práva vlastníka, které se vztahuje k předmětu jeho bytového spoluvlastnictví, je k dohodě o změně poměru placení příspěvků na správu domu a pozemku potřebná shodná vůle všech vlastníků jednotek. V R 57/2014 Nejvyšší soud také zdůraznil, že jde o souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek (dohodu), předvídaný tímto ustanovením, nikoliv o rozhodnutí shromáždění. I když nepochybně vlastníci jednotek mohou tento souhlasný projev vůle učinit (vyjádřit) i na shromáždění, nejde o rozhodnutí shromáždění, ale „jen“ o jejich dohodu. Přípustnost dovolání nezakládají ani výtky dovolatele, že odvolací soud neměl – i když dospěl k závěru, že Rozhodnutím byl porušen zákon – vyslovit jeho neplatnost a měl dát přednost zájmu Společenství před individuálním zájmem žalobce. Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5363/2014) z principu proporcionality jakožto obecné právní zásady vyplývá, že soud nevysloví neplatnost usnesení přijatého shromážděním, třebaže shledal žalobu podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. důvodnou, jestliže by vyslovení neplatnosti napadeného usnesení mělo závažné důsledky pro společenství (a zprostředkovaně jeho členy) nebo třetí osoby. Zamítnutí žaloby v takovém případě značí, že vyslovení n