26 Cdo 3364/2016 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3364/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 2. 2017 Spisová značka:26 Cdo 3364/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3364.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 150 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 3. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.5.2017I.ÚS 1516/17JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto20.6.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3364/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce města Kolín, se sídlem v Kolíně I, Karlovo náměstí 78, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem v Kolíně I, Kutnohorská 43, proti žalovanému Mgr. R. P., zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, o zaplacení částky 26.460.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 110/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2015, č. j. 25 Co 220/2015-144, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2015, č. j. 25 Co 220/2015-144, se mění takto: Rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. března 2015, č. j. 13 C 110/2014-94, se v nákladovém výroku II. mění tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.530,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.130,- Kč k rukám Mgr. Bc. Tomáše Kasala, LL.M., advokáta se sídlem v Kolíně I, Kutnohorská 43, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Město Kolín (dále též jen „město“) se domáhalo, aby mu žalovaný zaplatil částku 26.460.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu náhrady škody. Škodu mu měl způsobit tím, že v roce 2009 jako jeho místostarosta, do jehož kompetence patřilo i oddělení správy majetku odboru regionálního rozvoje města, požádal soukromého podnikatele P. L. – jednatele obchodní společnosti COSS spol. s r. o. (dále jen „jmenovaná společnost“) – o úplatek ve výši 1.000.000,- Kč, jenž mu ho slíbil za to, že dojedná prodej tam specifikovaných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“) z majetku města za 15.000.000,- Kč, tj. za nižší cenu než byla stanovena městským úřadem ve schváleném rozpočtu města (20.000.000,- Kč). Na základě této dohody v rozporu s ustanoveními § 38 odst. 1 a 2 a § 69 odst. 2 a 4 obecního zřízení (zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, v tehdy účinném znění – dále opět jen „obecní zřízení“) nechal předložit ke schválení nejprve radě města a po odsouhlasení radou i zastupitelstvu města návrh na prodej předmětných pozemků za uvedenou částku jmenované společnosti. Po schválení návrhu zastupitelstvem města byla dne 29. prosince 2009 uzavřena kupní smlouva (dále jen „kupní smlouva“), jíž město skutečně prodalo pozemky za částku 15.000.000,- Kč jmenované společnosti, která byla následně zapsána do katastru nemovitostí jako jejich vlastnice. Žalovaná částka měla představovat rozdíl mezi kupní cenou pozemků sjednanou v kupní smlouvě (15.000.000,- Kč) a obvyklou cenou pozemků stanovenou znaleckým posudkem (41.460.000,- Kč). Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. března 2015, č. j. 13 C 110/2014-94, žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému (k rukám jeho advokáta) na náhradě nákladů řízení částku 536.633,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Na zjištěném skutkovém základě zejména dovodil, že ačkoli se žalovaný dopustil jednání popsaného v žalobě a byl za ně v trestním řízení pravomocně uznán vinným trestnými činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 a odst. 4 písm. b/ tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 písm. a/ tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění do 31. prosince 2009 – dále opět jen „tr. zák.“), nemohl jím žalobci způsobit škodu odpovídající rozdílu mezi sjednanou a obvyklou cenou pozemků, neboť na základě kupní smlouvy nepozbyl (vzdor odchylnému katastrálnímu zápisu) vlastnické právo k předmětným pozemkům. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že bylo-li uzavření kupní smlouvy ze strany žalobce rozhodující částí skutku, za nějž byl žalovaný uznán vinným ze spáchání trestného činu, je kupní smlouva pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Současně shledal, že žalovaný neodpovídá ani za škodu, jež mohla vzniknout žalobci v důsledku neplatnosti kupní smlouvy, neboť neplatnost dotčené smlouvy by nastala i bez jeho protiprávního jednání vinou nedostatku předchozího zveřejnění řádného záměru prodeje pozemků ve smyslu § 39 odst. 1 obecního zřízení. Za tohoto stavu žalobu zamítl. O nákladech řízení účastníků rozhodl – s odkazem na vyhlášku č. 177/1996 Sb. – podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. června 2015, č. j. 25 Co 220/2015-144, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném nákladovém výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 336.620,- Kč a žalobce je povinen ji zaplatit do dvou měsíců od právní moci rozsudku; jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud předně nepřisvědčil odvolací námitce, že soud prvního stupně neměl o nákladech řízení účastníků rozhodnout striktně podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému (§ 150 o.s.ř.). V této souvislosti konstatoval, že ze samotných okolností projednávané věci takové důvody nevyplývají a jiné (další) okolnosti, které by odůvodňovaly odepření náhrady nákladů řízení, žalobce neuvedl. Nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně však přesto změnil ohledně částky představující prvostupňové náklady řízení žalovaného, jelikož některé náklady jím účtované na odměně za zastupování advokátem neuznal – z důvodů rozvedených v napadeném usnesení – za účelně vynaložené. Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o.s.ř. V dovolání vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech řízení využít moderačního oprávnění podle § 150 o.s.ř. Předně namítl, že v daném sporu lze spatřovat důvod zvláštního zřetele hodný pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému zejména v okolnostech, které vedly k podání žaloby. Z těchto okolností jmenoval na prvním místě korupcí motivované protiprávní jednání žalovaného, za něž byl uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů a jímž se přinejmenším pokoušel způsobit škodu v majetkové sféře města, přestože v rozhodné době byl – kromě jiného – jeho místostarostou. Podle jeho mínění mu pak nezbývalo, než na toto amorální, resp. dokonce trestné jednání reagovat podáním žaloby na náhradu škody, neboť jako obec je ze zákona povinen chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy třetích osob a v případě, že k neoprávněnému zásahu již došlo, včas uplatňovat nároky z toho plynoucí (zde poukázal na ustanovení § 38 odst. 1 a 6 obecního zřízení). Odvolacímu soudu dále také vytkl, že při úvaze, zda v souzené věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, zcela opomenul další okolnosti, které uvedl již ve svém odvolání, a sice že žalovaný – jako místostarosta města, do jehož kompetence patřilo i oddělení správy majetku odboru regionálního rozvoje města – zřejmě odpovídá též za druhý důvod neplatnosti kupní smlouvy (spočívající v absenci předchozího zveřejnění řádného záměru prodeje pozemků z majetku města ve smyslu § 39 odst. 1 obecního zřízení) a že vzhledem k majetkovým poměrům účastníků, které ve svém odvolání rovněž předestřel, by se odepření náhrady nákladů řízení významně nedotklo majetkových poměrů žalovaného, zatímco pro něj by splnění uložené náhradové povinnosti znamenalo citelný zásah do rozpočtu a vedlo by až „k hranici neschopnosti plnit povinnosti… veřejnoprávní korporace“. Z vyložených důvodů měl za to, že odvolací soud (resp. již soud prvního stupně) měl žalovanému odepřít právo