26 Cdo 3382/2017 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3382/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2019 Spisová značka:26 Cdo 3382/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3382.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Byt Manželství Rodinná domácnost (o. z.) Dotčené předpisy:§ 743 odst. 1 o. z. § 744 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:16. 4. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3382/2017-101 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce M. U., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, proti žalované W. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 409/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2017, č. j. 21 Co 464/2016-59, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2017, č. j.21 Co 464/2016-59, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 7. 12. 2015 se žalobce domáhal vyklizení bytu č. 343 ve 4. nadzemním podlaží bytového domu na adrese XY (dále jen „předmětná nemovitost“, „předmětný byt“, příp. „byt“), s odůvodněním, že je výlučným vlastníkem předmětného bytu, ve kterém jako manželé se žalovanou a jejich nezletilým synem společně bydleli v letech 2009 až 2012. Poté se všichni přestěhovali do Dubaje ve Spojených arabských emirátech a předmětný byt v té době nebyl obýván, vyjma přechodných pobytů žalované o prázdninách. V září 2014 se žalovaná po jednom z těchto pobytů se synem zpět do Dubaje nevrátila, podala návrh na rozvod a požádala o svěření syna do své péče. Tato řízení dosud probíhají. Vzhledem k tomu, že účastníci přemístili svou domácnost v roce 2012 do Spojených arabských emirátů, nevzniklo žalované k předmětnému bytu žádné užívací právo. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 9. 2016, č. j. 4 C 409/2015-35, rozhodl o povinnosti žalované byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Uzavřel, že v roce 2009, kdy účastníci jako manželé v bytě společně bydleli, sice žalované k němu vzniklo právo bydlení, nicméně v roce 2012 došlo k přesunutí společného obydlí a tím i rodinné domácnosti do zahraničí. Jestliže žalovaná bydlí v předmětném bytě od června 2014 sama se synem, zatímco žalobce bydlí jinde, pak nelze mít za to, že spolu účastníci v předmětném bytě založili po návratu z ciziny rodinnou domácnost. V důsledku toho předmětný byt není obydlím manželů ve smyslu § 743 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a žalovaná tak nemá k bytu právo bydlení podle § 744 o. z. ani žádný jiný vztah, který by vylučoval jeho vyklizení. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 21 Co 464/2016-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení bytu a jeho předání žalobci zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že jestliže v předmětném bytě účastníci jako manželé od roku 2009 do roku 2012 společně bydleli, měli v něm ve smyslu § 743 odst. 1 o. z. obydlí a žalované k němu ve smyslu § 744 o. z. vzniklo právo bydlení. Dle odvolacího soudu se o. z. nikde nezmiňuje o tom, že by právo bydlení založené ve smyslu ustanovení § 744 o. z. zaniklo ještě před rozvodem manželství nebo přesunem rodinné domácnosti, proto uzavřel, že právo bydlení v předmětném bytě žalované za manželství trvá a zanikne jí až rozvodem. Dodal, že za situace, kdy žalovaná bydlí v bytě s nezletilým synem účastníků, je uplatněný nárok zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že jde o otázky dosud neřešené, a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel především namítal, že odvolací soud aplikoval § 743 a 744 o. z. retroaktivním způsobem a že uvedená ustanovení i nesprávně vyložil, jestliže dovodil, že existence práva bydlet jednoho z manželů (žalované) v domě anebo bytě, k němuž má druhý z manželů (žalobce) výhradní právo (§ 744 o. z.), je vázána výhradně na existenci manželství bez ohledu na splnění dalších podmínek, jimiž jsou existence obydlí manželů a v něm vedená rodinná domácnost. Dále zpochybnil i závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok je zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany s odůvodněním, že žalovaná v bytě bydlí bez právního důvodu více jak tři roky, aniž by hradila jakékoli náklady spojené s jeho užíváním, čímž podstatně omezuje jeho vlastnické právo. Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť z něj není patrno, jakými úvahami se při aplikaci jednotlivých ustanovení řídil. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky aplikace a výkladu ustanovení § 743 odst. 1 a § 744 o. z. (otázky vzniku a případně zániku práva bydlení druhého manžela v domě nebo v bytě, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující v něm bydlet), která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu jako vadu řízení, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Podle ustálené praxe dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu dovolání je však zřejmé, že dovolatelem vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mu nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezil dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není nepřezkoumatelné. Z hlediska skutkového bylo v projednávané věci zatím zjištěno, že dne 16. 8. 2005 účastníci uzavřeli manželství, že s právními účinky od 19. 5. 2009 se žalobce stal vlastníkem předmětného bytu, ve kterém společně bydleli od roku 2009 do roku 2012, kdy se přestěhovali do Spojených arabských emirátů, a že od června 2014 účastníci nevedou společnou domácnost, neboť žalovaná se se synem účastníků vrátila do České republiky a nastěhovala do bytu, zatímco žalobce zůstal ve Spojených arabských emirátech a posléze se přestěhoval do Saudské Arábie, kde nyní žije a pracuje. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 S