26 Cdo 3519/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3519/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 2. 2022 Spisová značka:26 Cdo 3519/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3519.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nájemné Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 4. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1032/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3519/2021-522USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce K. M., bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Liborem Morávkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Martinelliho 335/10, proti žalované J. V., bytem XY, o určení výše nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 346/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2021, č. j. 16 Co 187/2021-462, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Ing. Libora Morávka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Martinelliho 335/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. března 2021, č. j. 6 C 346/2017-416, určil, že nájemné z „bytu č. 3 v 3. nadzemním podlaží budovy XY stojící na pozemku parc. XY v k. ú. XY, obec XY“ (dále jen „dům“ a „předmětný byt“, resp. „byt“), činí počínaje dnem 1. listopadu 2017 částku 20.590,- Kč měsíčně (výrok I.) a zamítl žalobu ohledně dalších 2.410,- Kč měsíčně (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. července 2021, č. j. 16 Co 187/2021-462, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil ve výroku III. co do výše nákladů řízení účastníků, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II.), tam specifikovaným způsobem změnil ve výroku IV. o nákladech řízení státu (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.). Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám především nelze ztratit ze zřetele, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z ustálené soudní praxe rovněž vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka uplatnila i nezpůsobilé důvody, a sice dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů (zejména revizního znaleckého posudku č. 1623-56/2019 ze dne 12. června 2019 zpracovaného znaleckým ústavem APOGEO Esteem, a.s., ve znění Dodatku č. 1 ze dne 10. července 2020 – dále jen „znalecký posudek“), z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr o obvyklém nájemném z předmětného bytu. Uvedené přitom platí i pro otázku, „zda v případě, že znalecký ústav označí stav bytu i domu za nekonkurenceschopný, lze pro určení obvyklého nájemného stanovit technický standard“, a stejně tak pro otázku, „zda lze určit obvyklé nájemné ke dni 1. 1. 2017 ... na základě Indexu cen nájemného Svobod & Williams + VŠE“, které dovolatelka rovněž předložila k dovolacímu přezkumu. Jde také o námitky skutkové, jimiž se pokouší zpochybnit správnost závěrů znaleckého posudku, resp. znaleckým ústavem použitou metodu ocenění. I její volba je však součástí znaleckého zkoumání a soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. září 2019, sp. zn. 26 Cdo 1959/2019). Nad rámec řečeného lze dodat, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i taková interpretace provedených důkazů, jakou ohledně skutečností z nich vyplývajících zaujal odvolací soud, je zde možná (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Skutková zjištění tak mají oporu v provedených důkazech a nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno. K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze uvést následující. Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015; obdobně vyznívají též závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutích z 16. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 4307/2017, z 28. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3574/2018, či z 10. února 2021, sp. zn. 26 Cdo 3857/2020) se ustálila v názoru, jenž je využitelný i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014, že zpravidla soud zjistí výši obvyklého nájemného ze znaleckého posudku (§ 127, § 127a o. s. ř.), neboť k jejímu zjištění je třeba odborných znalostí. Výši obvyklého nájemného může soud zjistit také porovnáním nájemného, které je placeno ve stejné době v obdobných podmínkách, tedy za srovnatelné byty (podlahovou plochou, vybavením, stavem budovy, umístěním bytu v domě), na srovnatelném místě, s obdobnými právy a povinnostmi. Obecně platí, že výše nájemného se bude lišit podle druhu stavby a umístění domu a bytu v domě; proto je třeba rozlišovat, zda jde o byt v rodinném domě, panelovém či jiném typu domu, zda jde o byt přízemní, mezonetový apod., zda je byt v novém či starším domě, v jakém stavu budova je (zanedbaná údržba, modernizace), v jaké oblasti je dům umístěn apod. Pro výši nájemného je rovněž významná velikost obytného prostoru, a proto by měly být srovnávány stejné velikostní kategorie bytů. Výši nájemného nepochybně ovlivňuje i vybavení bytu, avšak musí jít o vybavení, které poskytl nájemci pronajímatel. Pořídil-li si vybavení bytu (kuchyňskou linku, vestavěné skříně apod.) nájemce na své náklady, není důvod, aby za užívání takovéhoto vybavení platil pronajímateli nějakou úhradu; nejde totiž o součást platby nájemného a není proto ani důvod, aby se k takovému vybavení přihlíželo při zvýšení nájemného. Stejný závěr pak platí i o úpravách, které nelze považovat za běžnou údržbu a ani za drobné opravy (§ 687 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“; nyní § 2257 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) a které nájemce (se souhlasem pronajímatele) provedl v bytě na své náklady (na nichž se pronajímatel po dobu trvání nájemního vztahu nepodílel) a které zvýšily jeho užitnou hodnotu. K vypořádání takto provedené investice dojde až při skončení nájmu (§ 667 odst. 1 obč. zák.; nyní § 2220 odst. 1 o. z.) a je zřejmé, že do výše zhodnocení se promítne i znehodnocení změn, k němuž došlo v důsledku jejich užívání (které si tedy nájemce tzv. „odbydlel“). Sociální poměry nájemce pak na obvyklou výši nájemného vliv nemají (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. března 2016, sp. zn. 26 Cdo 1379/2015, a z 23. března 2016, sp. zn. 26 Cdo 3923/2015). V projednávané věci odvolací soud (soud prvního stupně) určil výši nájemného z předmětného bytu na podkladě znaleckého posudku. Z něj je přitom patrné, že znalci se při jeho vypracování důsledně řídili výše citovanými závěry a svůj postup přesvědčivě odůvodnili jak v posudku samotném, tak při výslechu na jednání konaném před soudem prvního stupně dne 2. prosince 2019 (viz č. l. 214 spisu). Odvolacímu soudu tudíž nelze úspěšně vytýkat, že z něj při stanovení výše obvyklého nájemného vycházel. S přihlédnutím k dovolatelčiným námitkám však dovolací soud