26 Cdo 3762/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3762/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2024 Spisová značka:26 Cdo 3762/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.3762.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem pozemku Dotčené předpisy:§ 663 obč. zák. § 664 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3762/2023-601 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně AGROLA, s.r.o., se sídlem v Kožušicích 28, IČO 60702087, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému Ing. Robertu Priesterrathovi, se sídlem v Dobročkovicích 83, IČO 69679983, zastoupenému JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, o splnění nepeněžité povinnosti, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 50/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2023, č. j. 17 Co 124/2022-545, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2023, č. j. 17 Co 124/2022-545, v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 1. 2022, č. j. 4 C 50/2015-479, v zamítavých výrocích I, II a III a v nákladovém výroku V, a dále ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 1. 2022, č. j. 4 C 50/2015-479, vyjma vyhovujícího výroku IV, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně (nájemkyně) se změněnou žalobou domáhala, aby žalovanému – pronajímateli a vlastníku „pozemků parc. č. 2451/109, 2451/110, 2451/111, 2482/3, 2473/108, XY a 2632/15, zapsaných na listu vlastnictví č. 441, v katastrálním území Dobročkovice“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), byly uloženy povinnosti 1) uvést předmětné pozemky do stavu před zahájením prací stavby „Biocentrum s vodní plochou v k. ú. Dobročkovice“ (dále jen „Biocentrum“), který umožní jejich zemědělské užívání v souladu s nájemními smlouvami uzavřenými mezi ní a paní O. M. dne 22. 10. 2004, panem P. M. dne 21. 8. 2004, paní I. H. dne 15. 12. 2004 a panem B. P. dne 22. 10. 2004 (dále jen „nájemní smlouvy“ a „právní předchůdci žalovaného“), a to odstraněním stromů na uvedených pozemcích a uvedením pozemků do stavu vhodného k zemědělskému obhospodařování např. odstraněním zaseté trávy a zoráním (dále jen „žalobní návrh č. 1“), 2) zdržet se jakýchkoliv zásahů, které by jí znemožnily zemědělsky užívat pozemky v souladu s nájemními smlouvami, a to po dobu účinnosti daných smluv (dále jen „žalobní návrh č. 2“), 3 ) zdržet se činností směřujících k provedení stavby Biocentra, a to (opět) po dobu účinnosti nájemních smluv (dále jen „žalobní návrh č. 3“), a 4) zaplatit jí částku 48 401,67 Kč s příslušenstvím (dále jen „žalobní návrh č. 4“). 2. Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně), poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 28. 6. 2019, č. j. 4 C 50/2015-300, byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením Krajského soudu v Brně (odvolacího soudu) ze dne 27. 10. 2020, č. j. 17 Co 11/2020-341, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 13. 1. 2022, č. j. 4 C 50/2015-479, zamítl žalobní návrhy č. 1, 2 a 3 (výroky I, II a III) a vyhověl žalobnímu návrhu č. 4, tedy uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 48 401,67 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok IV); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). 3. K odvolání obou účastníků pak odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 17 Co 124/2022-545, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalobkyně zemědělsky obhospodařovala předmětné pozemky na základě nájemních smluv, které uzavřela v roce 2004 s právními předchůdci žalovaného vždy na dobu neurčitou a s desetiletou výpovědní dobou. V roce 2008 nabyl pozemky do svého výlučného vlastnictví žalovaný, jenž byl při jejich koupi ujištěn, že „nemají právní vady“. Od počátku plánoval vybudovat na nich Biocentrum, s tímto záměrem seznámil na jaře roku 2014 žalobkyni, o níž „tušil“, že na pozemcích hospodaří, a současně ji upozornil, že se neslučuje s její další zemědělskou činností v dané lokalitě. Napříště jí umožňoval hospodařit již jen na části pozemků, kterou nevyužíval k výstavbě Biocentra, a přijímal za to od ní plnění označované jako nájemné. 5. Za správné považoval i jeho právní posouzení, podle něhož nabytím vlastnického práva k pozemkům žalovaný vstoupil do všech právních povinností pronajímatele vyplývajících z nájemních smluv, a to bez zřetele k tomu, zda o nich od svých právních předchůdců věděl či nikoli (§ 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Přesto se však žalobkyně jako nájemkyně pozemků nemůže vůči němu domáhat uložení nepeněžitých povinností specifikovaných v žalobních návrzích č. 1, 2 a 3, neboť omezit vlastníka nemovitostí ve výkonu vlastnických práv lze toliko v případě institutu obecně označovaného jako sousedské vztahy, který směřuje k zamezení přímým či nepřímým imisím dle § 127 odst. 1 obč. zák. Toliko vlastník, nikoliv nájemce či pachtýř, má též právo na ochranu proti zásahům do vlastnického práva, tedy na zdržení se protiprávního zasahování (negatorní žaloba) či na vydání zadržované věci (reivindikační žaloba). Dodal, že žalobkyni nenáleží ani ochrana, kterou poskytuje ustanovení § 126 odst. 2 obč. zák. tomu, kdo je oprávněn mít věc u sebe; nemohla totiž být v dobré víře, že jí pozemky patří. Proto rozsudek (v pořadí druhý) soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I, II a III potvrdil. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasila s názorem, že se nemůže vůči žalovanému domáhat uložení povinností specifikovaných v žalobních návrzích č. 1, 2 a 3. Zejména namítala, že má nárok na odstranění vad na pozemcích (jako předmětu nájmu) a na jejich nerušené užívání z titulu smluvního (jmenovitě nájemního) práva (k tomu odkázala na ustanovení § 664 obč. zák.) a že o tom svědčí jak závěry odborné literatury (citované v dovolání), tak i závěry ustálené judikatury, byť přijaté v poměrech nájmu bytu (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005). Zdůrazňovala, že je-li žalovaný vázán nájemními smlouvami, které mají jasně vymezený účel, nemůže s pozemky libovolně nakládat, zejména nesmí omezovat či dokonce znemožňovat nájemci plnění účelu nájmu. Pokud předmět nájmu přestane být způsobilý smluvenému užívání, má nájemce nárok na odstranění vad, resp. uvedení předmětu nájmu do souladu s účelem jeho užívání. Opačný výklad by byl v rozporu se zásadou pacta sunt servanda a v tomto případě, v němž nezpůsobilost pozemků nastala záměrným jednáním žalovaného, i v rozporu se zásadou, dle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Měla za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda je nájemce oprávněn v případě porušení konkrétní povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy požadovat po pronajímateli vedle náhrady škody rovněž odstranění vad předmětu nájmu, resp. uvedení předmětu nájmu do stavu způsobilého smluvenému užívání, a též požadovat zdržení se dalších zásahů do předmětu nájmu, resp. výkonu nájemního práva. Dále se dovolatelka vymezovala vůči úvahám odvolacího soudu, které přijal ve vztahu k § 126 odst. 2 obč. zák., a rovněž namítala, že ačkoli na podporu závěru, že jí svědčí právo na splnění shora uvedených nepeněžitých povinností, argumentovala názory právní vědy a judikatury již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se s touto její argumentací v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal; podle ní tím zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces a zároveň se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované např. jeho rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 713/2021. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno, event. aby zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. 7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. 8. Nejvyšší soud jako soud dovola