26 Cdo 377/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 377/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 2. 2005 Spisová značka:26 Cdo 377/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.377.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 377/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) L. P., a b) M. P., proti žalovaným 1) A. P., a 2) P. P., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu a nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 10 C 104/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003, č.j. 62 Co 294/2003-76, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4. 2003, č.j. 10 C 104/2002-63, uložil žalovaným vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat do dvou měsíců od právní moci rozsudku byt 2+1, sestávající z jedné kuchyně a dvou místností s příslušenstvím, tj. koupelnou a předsíní o výměře celkem 55 m2, toto vše v I. nadzemním podlaží (přízemí) domu č.p. 1570 v P., v obci P., k.ú. L. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a nebytový prostor o velikosti 1+0, sestávající z vestibulu a předsíně, jedné místnosti, WC a spíže o výměře celkem 26 m2 v suterénu (I. podzemním podlaží) předmětného domu (dále „předmětný nebytový prostor“ nebo „nebytový prostor“); dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, č.j. 62 Co 294/2003-76, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o aktivní věcné legitimaci žalobců, kteří jsou dle zápisu v katastru nemovitostí spoluvlastníky předmětného domu, jakož i s jeho závěrem, že žalovaní užívají předmětný byt a předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, a to již od roku 1987, kdy se do domu nastěhovali se souhlasem tehdejšího vlastníka J. K. Přisvědčil soudu prvního stupně, že předmětný dům měl v roce 1987 charakter rodinného domku a byty v něm se nacházející podléhaly přidělovacímu právu místního národního výboru podle § 23 odst. 2 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, neboť žalovaní nebyli v příbuzenském vztahu k vlastníkovi domu v tomto ustanovení předpokládaném. Protože žalovaní neuzavřeli s místním národním výborem dohodu o odevzdání a převzetí bytu, a posléze (v roce 1996) s dalším vlastníkem F. K. písemnou nájemní smlouvu, nevzniklo jim k předmětnému bytu právo osobního užívání ani právo nájmu; žaloba na vyklizení bytu je proto podle § 126 odst. 1 obč.zák. důvodná; rovněž tak je důvodný i požadavek na vyklizení nebytových prostor, které žalovaní bez stavebního povolení a následné kolaudace připojili k předmětnému bytu. Z právních závěrů soudu prvního stupně, jimž odvolací soud přisvědčil, vyplývá též závěr, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.). V této souvislosti soud zohlednil, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní užívali byt po dobu mnoha let, aniž by platili přiměřené nájemné (za 13 a půl roku zaplatili celkem částku 14.150,-Kč, což představuje průměrně 90,-Kč měsíčně), že si nájemné stanovovali sami, bez ohledu na platné právní předpisy, že prováděli stavební úpravy bez stavebního povolení a neodstranili je ani na výzvu předchozího vlastníka nemovitosti F. K. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (nezastoupeni advokátem) dovolání, které doplnili podáním sepsaným advokátem. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítají, že „v rozporu s hmotným právem posoudil odvolací soud uzavření nájemní smlouvy mezi žalovanými a původním vlastníkem domu panem J. K.“ a poukazují na to, že v řízení prokázali, že k uzavření této smlouvy došlo, že se tak stalo v ústní formě, a že „žádným konkrétním důkazem nebyl prokázán opak“. Dále namítají, že závěr o tom, že předmětný byt podléhal přidělovacímu právu tehdejšího národního výboru „nemá oporu v provedeném dokazování“, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by předmětný dům měl charakter rodinného domku. Pokud by se skutečně prokázala opodstatněnost použití § 23 zákona č. 41/1964 Sb. (uvádí se dále v dovolání), pak po jeho zrušení (po l. 1. 1992) mohla být nájemní smlouva uzavřena ústně; z bezproblémového užívání bytu a prostor v suterénu dle názoru žalovaných jednoznačně vyplývá uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem. Namítají, že nebyla zohledněna skutečnost, že s žalovanými bydlí jejich dvě nezletilé děti, že nebyly vzaty v úvahu okolnosti týkající se výše jimi placeného nájemného, že soud nezkoumal, kde žalovaní bydleli před nastěhováním se do předmětného bytu, v jakém bytě a s kým, jaké byly jejich výdělkové poměry, zda mají jinou možnost bydlení a „další okolnosti“; v této souvislosti odvolacímu soudu vytýkají, že nepřihlédl k rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovanému pod č. 59 v sešitě 7-8 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém je posuzován obdobný případ. Rovněž tak namítají, že stavební úpravy provedené žalovanými jsou „nepodstatné“, neboť k nim měli souhlas vlastníka a „není zřejmé, zda se stavební povolení k takové úpravě … vyžaduje“. Zpochybňují dále hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně paní H. a poukazují na to, že F. K. nebyl vyslechnut jako svědek. Uvádějí, že v řízení před soudem prvního stupně došlo „k zásadnímu pochybení“, které spatřují v postupu soudu při protokolaci poučení žalovaných podle § 119a odst. 1 o.s.ř. a při provádění dokazování, v tom, že po omluvě neúčasti jejich právní zástupkyně nebylo jednání odročeno (což bylo povinností soudu, i když omluva žádost o odročení neobsahovala) a žalovaní se tak nemohli kvalifikovaně vyjádřit k závěrečnému návrhu žalobců. Nesprávný postup soudu prvního stupně spatřují též v doručování rozsudku, který měl být k jejich žádosti doručen přímo jim, a nikoliv jejich právní zástupkyni. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dov