26 Cdo 432/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 432/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 6. 2025 Spisová značka:26 Cdo 432/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.432.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Vyklizení nemovitosti Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 327 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:18. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 432/2025-225 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně Vimbau s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 802/56, IČO 28208838, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované SILMET HP, a.s., se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, IČO 27097773, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, o zaplacení částky 549 081 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 116/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 24 Co 206/2024-203, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 250 Kč k rukám JUDr. Martina Dančišina, advokáta se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 874 872 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) z titulu úplaty za bezesmluvní užívání jejích pozemků, na nichž měla umístěnu prodejnu tvořenou čtyřmi mobilními buňkami (dále jen „pozemky“ a „mobilní prodejna“), v období od 1. 4. 2022 do 8. 9. 2022, a částku 1 200 Kč představující paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, přičemž na svoji obranu mimo jiné namítala, že ke dni 30. 6. 2022 pozemky vyklidila a v období od července 2022 do září 2022 je již neužívala. 3. Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 7 C 116/2023-113, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 874 872 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 4. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 24 Co 206/2024-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Odvolací soud posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná bezesmluvně užívala pozemky po celé žalované období, tedy i v době od 1. 7. 2022 do 8. 9. 2022 (dále jen „sporné období“). Zdůraznil, že uvedený závěr zde platí i přesto, že (již) dne 19. 7. 2022 v 9:02 hodin započal soudní exekutor JUDr. Marcel Smékal, Exekutorský úřad Praha – východ (dále jen „soudní exekutor“), s vyklizením pozemků podle exekučního titulu, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 2020, č. j. 19 C 285/2018-104, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 11 Co 135/2021-169 (dále jen „exekuční titul“). V rámci realizace výkonu tohoto exekučního titulu (vedeného soudním exekutorem pod sp. zn. 081 EX 00262/21) totiž přistoupil k soupisu movitých věcí žalované nacházejících se na pozemcích, které poté, co je sepsal a označil, ponechal na místě (tj. na pozemcích), kde zůstaly až do konce sporného období, resp. až do 9. 9. 2022, kdy je zpeněžil v dražbě a kdy tak (teprve) přešly do vlastnictví třetí osoby (vydražitele). Okolnost, že žalovaná při exekučním vyklízení pozemků dne 19. 7. 2022 odevzdala soudnímu exekutorovi klíče od mobilní prodejny, měl v uvedených souvislostech za nerozhodnou, jelikož podle něj mohla i poté dobrovolně splnit svoji vyklizovací povinnost, uloženou jí exekučním titulem, v součinnosti se soudním exekutorem, a nemusela tak nechat exekuční řízení dojít až do stádia dražby jejích movitých věcí, pojatých do soupisu. Podle názoru odvolacího soudu tedy až tímto „úplným vyklizením nemovitostí v souvislosti s provedením dražby movitých věcí žalované (povinné)“ skončilo její užívání pozemků; proto je povinna poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu (ve výši ujednané dílčí dohodou účastnic) za (jinak bezesmluvní) neoprávněné užívání pozemků (bezdůvodné obohacení) i ve sporném období, která pro toto období činí 549 081 Kč. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které podle obsahu směřuje právě do uvedené částky 549 081 Kč. Nesouhlasila se závěrem, že pozemky užívala i ve sporném období. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005, a ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5255/2015, jakož i na závěry odborné literatury, namítala, že pozemky dobrovolně vyklidila nejpozději dne 19. 7. 2022, kdy ztratila možnost nakládat se svými (movitými) věcmi, které se na nich nacházely, a to poté, co je na místě samém sepsal soudní exekutor, jemuž současně odevzdala klíče od mobilní prodejny, a tak je „převzal do svého držení“. Tuto její námitku podle ní podporuje i (v řízení k důkazu čtený) protokol o vyklizení pozemků ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 081 Ex 00262/21, v němž soudní exekutor potvrdil, že pozemky byly toho dne v plném rozsahu vyklizeny, a tedy je již nemohla dále užívat [napříště totiž již neměla přístup do mobilní prodejny ani k dalším sepsaným věcem a zároveň s těmito věcmi ani nesměla nijak nakládat, neboť – jak plyne i z obdrženého poučení soudního exekutora zaznamenaného v (k důkazu v řízení rovněž čteném) protokolu o soupisu movitých věcí povinného (tj. žalované) ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 081 Ex 00262/21 – jednání směřující k jejich poškození, zničení, odstranění nebo zcizení je trestné]. Z toho dovozovala, že ve sporném období již pozemky neužívala, a že napadený závěr odvolacího soudu proto nemůže obstát. Měla za to, že uvedená otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla (jednoznačně) vyřešena otázka, vyplývající z obsahu dovolání, zda žalobkyně má nárok na bezdůvodné obohacení za bezesmluvní užívání pozemku, který žalovaná dobrovolně nevyklidila, ač tak podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu učinit měla, i za dobu, kdy na něm v rámci probíhající exekuce soudní exekutor ponechal umístěny sepsané movité věci, s nimiž žalovaná nemohla disponovat. Řečeno jinak, kdy lze v takovém případě pozemek považovat za vyklizený. Dovolání není důvodné. 9. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. 10. V soudní praxi není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp.