26 Cdo 460/2014 — Nejvyšší soud

26 Cdo 460/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2014 Spisová značka:26 Cdo 460/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.460.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 3. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.11.2014II.ÚS 3653/14JUDr. Jiří Zemánek-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 460/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Ing. I. K., P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Štefánikova 75/48, proti žalovaným 1/ M. D. a 2/ J. D., oběma P., zastoupeným JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Záhřebská 634/13, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 78/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 15 Co 291/2013-756, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 15 Co 291/2013-756, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. února 2013, č. j. 27 C 78/2003-718, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 /dále též jen „soud prvního stupně“/ dne 15. října 2003), aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně vyklidit a vyklizený jí odevzdat „byt č. 3, situovaný v přízemí domu, městská část P., K., sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, první kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“). K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudky ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 26 Cdo 4134/2007-221, a ze dne 19. dubna 2012, č. j. 26 Cdo 3151/2011-484, zrušil potvrzující rozsudky Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 8. března 2006, č. j. 12 Co 503/2005-158, a ze dne 7. června 2011, č. j. 15 Co 165/2011-450, a též jim předcházející zamítavé rozsudky soudu prvního stupně ze dne 28. června 2005, č. j. 27 C 78/2003-134, a ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 27 C 78/2003-420; současně věc vždy vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 19. února 2013, č. j. 27 C 78/2003-718, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 15 Co 291/2013-756, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Soudy obou stupňů vyšly z následujícího skutkového stavu. Mgr. P. K. a B. K. uzavřeli dne 22. června 1985 manželství. Rozhodnutím odboru bytového hospodářství bývalého Národního výboru hlavního města Prahy ze dne 25. února 1988 byl Mgr. P. K. jako příslušníku tehdejšího federálního ministerstva vnitra přidělen předmětný byt podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb. jako byt v novostavbě. Dne 15. března 1988 uzavřeli Mgr. P. K. a Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 8 dohodu o užívání bytu. Předmětný dům byl postaven v rámci státní bytové výstavby a nebyl určen výhradně k ubytování příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě. Dne 9. března 1993 byl Mgr. P. K. propuštěn ze služebního poměru příslušníka ministerstva vnitra. Manželství Mgr. P. K. a B. K. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. dubna 1995, sp. zn. 11 C 183/93, který nabyl právní moci 10. května 1995. Dne 26. října 1995 uzavřel Mgr. P. K. manželství s žalobkyní. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, který nabyl právní moci 27. května 1998 (dále též jen „citovaný rozsudek“), zrušil právo společného nájmu předmětného bytu Mgr. P. K. a B. K. a určil, že byt bude dále užívat (jako nájemkyně) B. K. Následně B. K. (později provdaná H.) vyměnila předmětný byt se žalovanými za jejich byt v P. (dále jen „byt v P.“), přičemž městská část Praha 8 jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 12. února 2002 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 12. února 2002“). Manželství žalobkyně a Mgr. P. K. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 23 C 13/2001, který nabyl právní moci 14. února 2002. Na tomto skutkovém základě se soudy obou stupňů nejdříve zabývaly posouzením, zda Mgr. P. K. a B. K. vzniklo dřívější právo společného užívání předmětného bytu manžely, následně transformované na právo společného nájmu bytu manžely. Vyšly přitom ze závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 3151/2011, na nějž pro stručnost odkázaly. Shodně s uvedeným právním názorem tak dovodily, že předmětný byt byl v době jeho přidělení Mgr. P. K. bytem ministerstva vnitra podle § 69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. a jako takový měl v době přidělení charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace; jeho uživatelem proto byl pouze Mgr. P. K. Dne 1. ledna 1992 se jeho právo osobního užívání bytu transformovalo na nájem služebního bytu podle § 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Charakter služebního bytu však předmětný byt získal jen přechodně (§ 8 zákona č. 102/1992 Sb.) a pozbyl ho k 9. březnu 1993, kdy jeho nájemce (Mgr. P. K.) byl propuštěn ze služebního poměru ministerstva vnitra. Důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství Mgr. P. K. a B. K. však nebyl vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vedla pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu Mgr. P. K. Mgr. P. K. a B. K. tedy právo společného nájmu předmětného bytu manžely – v důsledku změny charakteru předmětného bytu – nevzniklo ani „dodatečně“. Oba soudy rovněž dovodily, že uzavřením manželství (dne 26. října 1995) vzniklo Mgr. P. K. a žalobkyni právo společného nájmu bytu manžely (§ 704 odst. 1 obč. zák.), neboť do této doby (a to od 9. března 1993) svědčilo Mgr. P. K. právo nájmu předmětného bytu (nikoliv už právo nájmu služebního bytu). Za tohoto stavu tedy nemohlo být účinně zrušeno právo společného nájmu bytu (bývalých) manželů Mgr. P. K. a B. K. (jak to učinil Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94), neboť takové právo jim nikdy nevzniklo; současně B. K. se na základě citovaného rozsudku, byť konstitutivního, nemohla stát výlučnou nájemkyní předmětného bytu. Nemohla pak ani platně směnit předmětný byt za byt žalovaných v P. postupem podle § 715 obč. zák. V návaznosti na to dospěly soudy obou stupňů k závěru, že nájemní smlouva ze dne 12. února 2002 je absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření svědčilo právo společného nájmu předmětného bytu Mgr. P. K. a žalobkyni a byt tak nebyl právně volný; žalovaní ho proto užívají bez právního důvodu. Posléze však rovněž dovodily, že svědčí-li doposud uvedené právo Mgr. P. K. a žalobkyni „společně a nerozdílně“ a nemůže-li se Mgr. P. K. v důsledku subjektivní závaznosti citovaného rozsudku úspěšně domáhat vyklizení bytu ve vztahu k žalovaným jakožto právním nástupcům B. K., pak „nedostatek tohoto výkonu práva by měl platit i pro žalobkyni“. Dodaly, že i kdyby tomu tak nebylo, nelze žalobě vyhovět též proto, že vzhledem k okolnostem daného případu je namístě dát přednost ochraně „práva žalovaných na bydlení, které nabyli v dobré víře“, před poskytnutím ochrany nájemnímu právu žalobkyně, do něhož „žalovaní … užíváním bytu neoprávněně zasahují“. V této souvislosti zdůraznily, že žalovaní jednali v dobré víře, že výměnou se stali oprávněnými nájemci předmětného bytu, mají větší zásluhu na získání bytu, neboť se v zájmu jeho získání vzdali (výměnou) svého bytu v P., splňují lepší předpoklady pro řádné užívání bytu, předmětný byt užívají „dnes“ už téměř dvojnásobnou dobu (dvanáct let), než po jakou ho měla užívat žalobkyně (šest let), a konečně na rozdíl od žalobkyně „nemají aktuálně jinou možnost bydlení (nebyla tvrzena ani nevyšla v řízení najevo)“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnila ji zejména konstatováním, že soudy obou stupňů se odc