26 Cdo 4684/2018 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4684/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 7. 2019 Spisová značka:26 Cdo 4684/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4684.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společný nájem bytu manžely Dotčené předpisy:§ 703 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 701 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4684/2018-408 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně městské části Praha 2, se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, náměstí Míru 600/20, IČO 00063461, proti žalovanému Ľ. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému opatrovnicí Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, o 263.631 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 132/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2015, č. j. 53 Co 303/2015-250, a ze dne 19. července 2018, č. j. 53 Co 346/2017-378, t a k t o : I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2015, č. j. 53 Co 303/2015-250, se zamítá. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2018, č. j. 53 Co 346/2017-378, se odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 23. 7. 2012 domáhala (po částečném zpětvzetí žaloby) po žalovaném (a další žalované – R. P., jeho manželce, dále též jen „žalovaná“) zaplacení dlužného nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu za část prosince 2009, leden – duben, září 2010, leden, duben – červen 2011, srpen 2011 – červen 2012 ve výši 148.444 Kč s tam blíže specifikovaným poplatkem z prodlení a kapitalizovaného poplatku z prodlení ve výši celkem 115.187 Kč. Tvrdila, že žalovaní užívali byt na základě smlouvy o nájmu, kterou s nimi uzavřela, avšak neplatili řádně nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu. Pro dlouhodobé neplacení nájemného jim dala výpověď z nájmu, nájem skončil ke dni 31. 8. 2012. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 19 C 132/2012-228, který doplnil rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 19 C 132/2012-324, ve znění usnesení ze dne 17. 1. 2018, č. j. 19 C 132/2012-369, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 263.631 Kč s tam specifikovanými poplatky z prodlení z dlužného nájemného v měsíčních splátkách ve výši 2.000 Kč měsíčně splatných ke každému 15. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu a o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni. Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, č. j. 53 Co 303/2015-250, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jen formulaci výroku o náhradě nákladů řízení účastníků (rozhodl, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává, zatímco soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) a žalobkyni nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 53 Co 346/2017-378, potvrdil i doplňující rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění (která byla koneckonců mezi účastníky nesporná), že žalovaní uzavřeli s žalobkyní dne 3. 3. 1997 smlouvu o nájmu bytu sestávajícího z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, situovaného ve třetím podlaží bytového domu v XY (dále též jen „Byt“, „Smlouva“), Byt užívali i v období od dubna 2009 do června 2012, avšak neplatili řádně nájemné a zálohy na služby spojené s jeho užíváním, ačkoliv byli k úhradě dluhu vyzváni. Současně vzal za prokázané, že žalovaní jsou manželé, žalované byla soudním rozhodnutím svěřena do péče dvě nezletilá vnoučata, její čistý měsíční příjem z pracovního poměru se pohybuje kolem 20.000 Kč. Žalovaný byl v roce 1985 rozhodnutím soudu omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopen nakládat s majetkem, jehož cena převyšuje 200 Kč měsíčně, pobírá invalidní důchod a aktuálně je jeho opatrovníkem žalobkyně, dříve byla jeho opatrovníkem matka, která však svou funkci nevykonávala řádně. Žalobkyně pro dlouhodobé neplacení nájemného Smlouvu vypověděla. V minulosti s ohledem na svízelnou finanční a sociální situaci žalovaných souhlasila se splácením dluhu ve splátkách a několikrát jim i dluh na nájemném nebo poplatcích z prodlení prominula. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že podle § 703 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) se žalovaní stali na základě Smlouvy společnými nájemci Bytu. Za správný považoval i jeho závěr, že ke vzniku společného nájmu bytu manžely dochází i v případě, kdy je nájemní smlouva uzavřena jen jedním z manželů; proto za situace, kdy Smlouvu platně uzavřela žalovaná, není rozhodné, zda žalovaný, který byl v době uzavření Smlouvy omezený ve způsobilosti k právním úkonům, (ne)mohl sám Smlouvu platně uzavřít. Skutečnost, že výše plateb nájemného převyšuje rozsah způsobilosti žalovaného k právním úkonům, byla reparována tím, že mu byl ustanoven opatrovník. Přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně neodporuje dobrým mravům. Zdůraznil, že žalobkyně vystupovala ve vztahu k žalovaným vstřícně – přistoupila na prominutí části dlouhodobě vznikajícího dluhu i na dohodu o splátkách. Vznikl-li navíc předmětný dluh mimo období opatrovnictví žalobkyně, nelze k její tíží přičítat to, že jednou z možných příčin vzniku dluhu bylo nezodpovědné jednání předcházející opatrovnice (matky žalovaného), která nezajišťovala dohled nad hospodařením žalovaného. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba byla podána důvodně; s ohledem na sociální situaci žalovaného považoval za správné i uložení povinnosti plnit ve splátkách, jejichž výši měl – s ohledem na celkovou výši dluhu – za více než benevolentní. Proti rozsudkům odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o platnosti Smlouvy, měl za to, že otázka, zda společný nájem bytu manžely vzniká i osobě s omezenou způsobilostí k právním úkonům, ani otázka neplatnosti nájemní smlouvy co do částek nájemného překračujících jeho způsobilost právně jednat, nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Současně měl za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení výkonu práva společného nájmu bytu manžely a jejich postavení jako nerozlučných společníků, stejně jako při posouzení otázky, zda podání žaloby je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolacímu soudu dále vytýkal, že se nevypořádal se všemi námitkami, neprovedl jím navržené důkazy a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Zdůraznil, že se bez svého zavinění ocitl v tíživé sociální situaci, která částečně vznikla v důsledku ustanovení nevhodného opatrovníka, jenž neplnil řádně své povinnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. K otázce platnosti Smlouvy zdůraznila, že zákonné důsledky sňatku dopadají na všechny osoby bez rozdílu, tudíž i na osoby s omezenou způsobilostí právně jednat. Ochrana osob s omezenou způsobilostí k právním úkonům byla v té době zajištěna jiným právním institutem – souhlasem soudu s uzavřením sňatku (§ 14 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině). Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud projednal dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2015, č. j. 53 Co 303/2015-250, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013“ - čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a dovolání proti rozsudku ze dne 19. 7. 2018, č. j. 53 Co 346/2017-378, v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Plat