26 Cdo 4728/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4728/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 5. 2008 Spisová značka:26 Cdo 4728/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4728.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 222a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 222a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4728/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. B., proti žalované R. Š., zastoupené advokátkou, o vyklizení obytného prostoru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 399/2005, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2007, č. j. 11 Co 371/2007-87, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. září 2005, č. j. 28 C 399/2005-19, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „obytný prostor č. 907, sestávající ze dvou obytných místností, předsíně a sociálního zařízení, v komplexu budov bez č. p./č. e., na pozemcích parcelní č. 1013/41 a parcelní č. 1013/42 v katastrálním území N. B.“ (dále jen „předmětné místnosti“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že ohledně užívání předmětných místností uzavřela žalovaná a právní předchůdce žalobce dne 14. prosince 2004 smlouvu o ubytování (dále jen „smlouva ze dne 14. prosince 2004“), že smlouva ze dne 14. prosince 2004 byla uzavřena na dobu od 1. ledna 2005 do 31. března 2005, že dodatkem č. 1 ze dne 17. března 2005 byla prodloužena na dobu od 1. dubna 2005 do 30. června 2005 a že po ukončení dohodnuté doby žalovaná předmětné místnosti nevyklidila a i od 1. července 2005 je (s manželem a čtyřmi nezletilými dětmi) užívala k bydlení. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že v době od 1. ledna 2005 do 30. června 2005 užívala žalovaná předmětné místnosti k bydlení na základě smlouvy o ubytování (§ 754 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy ze dne 14. prosince 2004 /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ – dále jen „obč. zák.“) a že od 1. července 2005 je užívá bez právního důvodu; proto žalobě s odkazem na ustanovení § 126 obč. zák. vyhověl, aniž vyklizovací povinnost vázal na zajištění bytové náhrady. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 26. června 2007, č. j. 11 Co 371/2007-87, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Podáním doručeným odvolacímu soudu dne 15. února 2006 vzal totiž žalobce žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že žalovaná předmětné místnosti vyklidila a odevzdala mu od nich klíče. V podání doručeném odvolacímu soudu dne 21. června 2007 žalovaná vyklizení předmětných místností a odevzdání klíčů od nich sice nepopřela, avšak se zpětvzetím žaloby nesouhlasila z toho důvodu, že žalobce chtěl docílit jejího vyklizení svépomocí, očerňováním ve sdělovacích prostředcích a znemožňováním užívání místností tím, že v zimním období při nízkých venkovních teplotách odpojil předmětné místnosti od vytápění; současně trvala na provedení navrhovaných důkazů, a to včetně návrhu na předběžné otázky pro Evropský soudní dvůr. Odvolací soud – aniž prováděl navržené důkazy – dovodil, že uvedené důvody nelze pokládat za vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby (§ 222a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak především proto, že žalovaná se bezprostředně po vzniku tvrzených překážek adekvátním způsobem nebránila, tj. nepožadovala, aby jí žalobce vytvořil podmínky pro nerušený výkon jejího práva, resp. aby se zdržel rušivých zásahů; naopak vystěhovala se do náhradního bydlení v hotelu GRAND a odevzdala žalobci klíče od předmětných místností. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Uvedla, že předání klíčů nebyla přítomna a že její manžel jednal v tomto ohledu pod tlakem žalobce. Připomněla, že žalobci bylo sice usnesením soudu prvního stupně nařízeno, aby se zdržel vyklizení předmětných místností, zásahů do jejich užívání a jejich znepřístupnění (toto usnesení „nebylo přiloženo k rozhodování soudů obou stupňů“), avšak toto předběžné opatření i v dalším období porušoval způsoby tam uvedenými. Kromě toho zastavením řízení bylo znemožněno provedení dalších důkazů, a to včetně návrhu předběžných otázek pro Evropský soudní dvůr; v uvedených souvislostech zmínila ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 22 Cdo 2260/2004, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16. února 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94. Podle názoru žalované jednal soud v dané věci také neobvykle rychle. Uvedla, že v tzv. hotelovém domě bydlela od roku 2004 až do února 2006, že do předražené ubytovny hotelu G. se přestěhovala pod tlakem žalobce a že v současné době bydlí na jiném místě. Odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval otázkou, zda v dané věci nejde o právní vztah podle § 717 a § 718 obč. zák. S odkazem na zákon č. 128/2000 Sb. také uvedla, že obec by měla pečovat o uspokojování potřeby bydlení všech svých občanů, a namítla, že postup žalobce je v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. (zde zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Cdo 2060/98), s Úmluvou o právech dítěte, s Mezinárodním protokolem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, s Evropskou sociální chartou, s Evropskou úmluvou o lidských právech a se zákonem č. 273/2001 Sb., o právech národnostních menšin. Poukázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 a namítla, že v případě meritorního rozhodnutí by vyklizení předmětných místností mohlo být vázáno na zajištění náhradního bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jejichž existenci dovolatelka – s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – namítla. Dovolací soud však zastává názor, že z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle § 222a odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Podle § 222a odst. 2 o.s.ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení. Občanský soudní řád nikterak neurčuje hlediska, ze kterých by měl odvolací soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku, která především určí, zda budou v úvahu přichá